Co si lidé o starověkém Římě pletou -

Kouzlo starověkého Říma je nepopiratelné. Toto archaické období okouzlilo nejednoho člověka prostřednictvím hollywoodských eposů, strhujících videoher a bezpočtu knih. Od doby, kdy byla v roce 31 př. n. l. založena Římská říše, se její příběhy o moci, dobývání a kultuře šíří napříč staletími a formují naši kolektivní představivost. Avšak mnohé z toho, o čem si myslíme, že víme, může mít ve skutečnosti kořeny spíše v mýtech než ve skutečnosti.

Představa Říma s brutálními zápasy v arénách, v nichž šlo o život, a nadživotními příběhy o dekadenci často stírá hranici mezi historickou skutečností a fikcí. Které části života tohoto starověkého města byly ve skutečnosti nepravdivé? Prolistujte si následující galerii a zjistěte, co se za těmito 15 mýty skrývá.

© Getty Images

Mýtus č. 1: Gladiátoři bojovali na život a na smrt -

Hollywoodská dramata pozměnila představu lidí o tom, jak gladiátoři bojovali, a vznikl stereotyp, že bojovali na život a na smrt. Ve skutečnosti však jen každý pátý z těchto krvavých soubojů skončil smrtelně. Gladiátoři byli cennou investicí pro lanisty, manažery, kteří je trénovali a vlastnili, a proto mrtvý bojovník představoval finanční ránu.

© Getty Images

Mýtus č. 1: Gladiátoři bojovali na život a na smrt -

Nenechte se však zmást: podívaná na gladiátorské zápasy byla přesto brutální a často zanechávala účastníky s těžkými zraněními a život ohrožujícími infekcemi. Aréna byla dějištěm intenzivních bojů, avšak vyplatilo se udržet gladiátory naživu, aby byli připraveni bojovat a přitahovat davy další den.

© Getty Images

Mýtus č. 2: Vomitoria sloužila k požitkářskému očišťování -

Tvrzení, že se Římané přejídali a pak se odebrali do vyhrazené místnosti, aby se vyzvraceli a znovu hodovali, je zcela mimo mísu. Vomitoria skutečně existovala, avšak ve skutečnosti se jednalo o architektonické inovace v divadlech a amfiteátrech, které byly navrženy pro efektivní pohyb davu.

© Getty Images

Mýtus č. 2: Vomitoria sloužila k požitkářskému očišťování -

Vomitoria tedy byly průchody, které umožňovaly divákům hladký odchod ze stadionů, čímž se podobaly spíše moderním únikovým branám než nějakému trávicímu požitku. Navzdory grafické asociaci tohoto termínu se tedy vomitoria týkala spíše zvládání velkých davů než groteskních stravovacích návyků.

© Getty Images

Mýtus č. 3: Starořímské sochy byly bílé -

Při představě starověkého Říma si lidé často vybavují bílé mramorové sochy, které jsou dokonale bledé, avšak to zdaleka neodpovídá tehdejší realitě. Římské sochy byly ve skutečnosti pestře malované a kdysi žily barvami, zobrazovaly realistické odstíny pleti, poutavé oděvy, a dokonce i detailní ochlupení obličeje.

© Shutterstock

Mýtus č. 3: Starořímské sochy byly bílé -

V průběhu staletí barva na římských sochách vybledla a zůstaly po ní obyčejné kamenné postavy, jaké známe dnes. Mylná představa o jejich záměrné bělosti přetrvává a stírá živou, barevnou estetiku, jež kdysi oživovala starořímské umění.

© Shutterstock

Mýtus č. 4: Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel -

Věčný příběh o císaři Nerovi, který bezcitně hrál na housle (nebo harfu), když Řím v roce 64 n. l. zachvátily plameny, je spíše legendou než skutečností. Toto dramatické vyobrazení je podkopáváno několika historickými nepřesnostmi: nejenže hlavní prameny byly sepsány dlouho po události, ale housle dokonce nebyly vynalezeny až do středověku.

© Getty Images

Mýtus č. 4: Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel -

Důkazy naznačují, že Nero bral katastrofu zcela vážně, spěchal zpět do Říma a organizoval nouzovou pomoc. Nerovo jednání zdaleka není lhostejné, ale naznačuje, že se vládce snažil zmírnit chaos, a mýtus o jeho hudební bezcitnosti je tak pravděpodobně přehnaným vypravěčským přikrášlením.

© Getty Images

Mýtus č. 5: Římské ženy byly omezeny na domácnost -

Přestože římská společnost byla bezesporu patriarchální, ženy nebyly omezeny na domácí izolaci. Řada z nich si našla způsob, jak uplatnit svou moc a nezávislost. Bohaté ženy (jako Julia Felix) vlastnily nemovitosti a vedly podniky, přičemž elitní ženy v politických rodinách ovlivňovaly rozhodování na těch nejvyšších úrovních.

© Getty Images

Mýtus č. 5: Římské ženy byly omezeny na domácnost -

Ženy rovněž organizovaly veřejné protesty, jako byla vzpoura proti restriktivnímu zákonu lex Oppia v roce 195 př. n. l., který omezoval majetek žen. Přestože římské ženy neměly volební právo ani právo zastávat úřad, zanechaly ve veřejném životě významnou stopu.

© Getty Images

Mýtus č. 6: Všichni vypadali a mluvili stejně -

Navzdory představě homogenní říše byl Řím tavicím kotlem jazyků, etnik a kultur. Rozsáhlá říše se rozprostírala na třech kontinentech a sdružovala lidi od dnešní Anglie až po severní Afriku.

© Getty Images

Mýtus č. 6: Všichni vypadali a mluvili stejně -

Dokonce i císaři měli původ ve vzdálených zemích, Traianus pocházel z Hispánie a Septimius Severus (na snímku) z Libye. Římská říše byla rozsáhlým, navzájem propojeným světem, kde se dařilo rozmanitosti lidí i jejich zvyků.

© Getty Images

Mýtus č. 7: Křesťanští mučedníci byli zabíjeni pouze v Koloseu -

Koloseum, jakkoli je ikonické, nebylo hlavním dějištěm brutálních mučednických poprav, které podstoupili raní křesťané. Přestože se v 5. století staly populárními příběhy o hromadných popravách na tomto místě, neexistují pro ně žádné pádné důkazy.

© Getty Images

Mýtus č. 7: Křesťanští mučedníci byli zabíjeni pouze v Koloseu -

Jiná místa, jako například Circus Maximus nebo provinční arény, se pro takové tresty využívaly častěji. V době, kdy se tyto příběhy začaly vyprávět, bylo již křesťanství přijato jako oficiální náboženství říše a katolická církev posvětila Koloseum jako svaté místo.

© Getty Images

Mýtus č. 8: Řím padl v roce 476 n. l. -

Tradiční příběh o pádu Říma v roce 476 n. l. (kdy barbar Odoaker svrhl z trůnu Romula Augustula) příliš zjednodušuje složitou historii. V té době se již Římská říše rozštěpila na západní a východní polovinu a Východní říše (se sídlem v Konstantinopoli) pokračovala dalších tisíc let jako Byzantská říše.

© Getty Images

Mýtus č. 8: Řím padl v roce 476 n. l. -

Historikové se domnívají, že život v Itálii nebyl údajným pádem téměř nijak ovlivněn, neboť římské zvyky přetrvaly. Zánik Západní říše znamenal spíše přechod než její náhlý konec a ozvěny římské civilizace utvářejí svět dodnes, počínaje architekturou a konče jazykem a právem.

© Getty Images

Mýtus č. 9: Římané vždy nosili tógy -

Navzdory tomu, že jsou tógy kulturním symbolem starověkého Říma, nepředstavovaly každodenní oděv. Tógy byly původně nošeny oběma pohlavími z praktických důvodů, ale postupem času se staly oděvem vyhrazeným mužům a vyvinuly se ve formální oděv, který symbolizoval postavení.

© Getty Images

Mýtus č. 9: Římané vždy nosili tógy -

Ve 2. století př. n. l. nosili tógu jen muži, a to pouze při zvláštních příležitostech, zatímco tunika sloužila spíše jako běžný oděv. Tógy byly drahé a těžkopádné, neboť byly vyrobeny z drahé vlny, a proto se jim mnozí Římané vyhýbali, pokud to nebylo nutné. Ve 4. století n. l. byla tóga z velké části vystřídána jednoduššími plášti.

© Getty Images

Mýtus č. 10: Poslední slova Julia Caesara byla „Et tu, Brute?“ -

Dne 15. března roku 44 př. n. l. byl Julius Caesar brutálně zavražděn skupinou spiklenců, mezi kterými byl i Marcus Junius Brutus, syn Caesarovy milenky. Řada lidí se domnívá, že diktátor pronesl větu „Et tu, Brute?“ („I ty, Brute?“), ale to je jen běžný omyl.

© Getty Images

Mýtus č. 10: Poslední slova Julia Caesara byla „Et tu, Brute?“ -

Ve skutečnosti tuto větu zvěčnil William Shakespeare. Historické záznamy uvádějí, že buď řekl řecky „Kai su, teknon?“ („I ty, synu?“), nebo při bodnutí zcela mlčel. Skutečné podrobnosti jeho posledních okamžiků však zůstávají nejasné a byly zastíněny Shakespearovou dramatickou verzí.

© Getty Images

Mýtus č. 11: Všichni gladiátoři byli otroci, vězni a muži -

I když mnozí gladiátoři byli zotročení nebo odsouzení vězni, existovali i svobodní muži (a dokonce i ženy), kteří si tento život zvolili, přitahováni příslibem slávy a bohatství. Úspěšní gladiátoři se pyšnili statusem celebrit a někteří z nich získali bohatství díky peněžním odměnám.

© Getty Images

Mýtus č. 11: Všichni gladiátoři byli otroci, vězni a muži -

Římská společnost postupem času omezila vstup svobodných občanů do gladiátorských skupin a v roce 19 n. l. zakázala účast na hrách ženám z vyšších vrstev. Císař Septimius Severus později v roce 200 n. l. prosadil politiku, jež se týkala pouze mužů.

© Getty Images

Mýtus č. 12: Otroci veslovali na římských válečných plavidlech -

Dramatická filmová scéna z filmu „Ben-Hur“ (1959), v níž je skupina otroků nucena veslovat na římské galéře, by se ve skutečnosti nikdy nestala. Římské galéry nebyly obsluhovány otroky, nýbrž kvalifikovanými a placenými svobodnými muži. Tito veslaři byli dobře vyškolení profesionálové, kteří byli vybíráni pro svou spolehlivost a odbornost, což bylo v námořní válce rozhodující.

© NL Beeld

Mýtus č. 12: Otroci veslovali na římských válečných plavidlech -

Nasazení otroků by bylo taktickou chybou, jelikož v případě zajetí by se mohli vzbouřit nebo se přidat na stranu nepřátel. Skutečnost byla pragmatičtější a efektivnější, poněvadž Řím se při obsluze svých válečných lodí spoléhal na loajální a disciplinované svobodné veslaře, kteří měli na úspěchu svých misí eminentní zájem.

© Getty Images

Mýtus č. 13: Caligulův kůň byl konzulem -

Příběh o tom, že císař Caligula jmenoval svého koně Incitata římským konzulem, je spíše mýtus než skutečnost. Suetonius, římský historik, napsal senzační příběhy o Caligulových excesech, a to včetně tvrzení o extravagantním zacházení s jeho koněm, například o mramorové stáji a služebnictvu.

© Public Domain

Mýtus č. 13: Caligulův kůň byl konzulem -

Přestože se Suetonius zmínil o Caligulově záměru jmenovat Incitata konzulem, ke jmenování nikdy nedošlo. Podle některých historiků měl tento čin sloužit k zesměšnění Římského senátu a nebyl důkazem Caligulova údajného šílenství.

© Getty Images

Mýtus č. 14: Římští bohové byli jen řeckým importem -

Lidé se obvykle domnívají, že Řím převzal řecké bohy a jednoduše jim dal nová jména. Římské náboženství bylo kombinací původní víry a řeckého vlivu, ale nejednalo se o pouhé přejmenování řeckých bohů. Jak se Římané setkávali s řeckou kulturou, začali svá božstva ztotožňovat s těmi řeckými, přetvářeli mýty a slučovali tradice.

© Getty Images

Mýtus č. 14: Římští bohové byli jen řeckým importem -

Jupiter, nejvyšší římský bůh, byl zprvu odlišný, ale postupně přejal rysy Zeuse. Rozdíly ovšem přetrvávaly v rolích a symbolice. Římští bohové byli méně podobní lidem a byli více spojeni s občanskými a státními funkcemi, zatímco Řečtí bohové byli zobrazováni s živými, lidskými rysy.

© Getty Images

Mýtus č. 15: „Nacistický pozdrav“ byl vymyšlen v Římě -

Takzvaný „Římský pozdrav“, který proslavilo nacistické Německo a italští fašisté, se ve starověkém Římě pravděpodobně nikdy nevyužíval. Na rozdíl od rozšířeného mýtu, jež toto gesto spojuje s římskou tradicí, neexistuje žádný historický důkaz, který by tuto souvislost potvrzoval.

© Getty Images

Mýtus č. 15: „Nacistický pozdrav“ byl vymyšlen v Římě -

Podle všeho má toto gesto původ v obraze „Přísaha Horatiů“ od Jacquese-Louise Davida z 18. století, na kterém jsou zobrazeny římské postavy zvedající pravou ruku. Tento obraz inspiroval pozdější umělce a dramatiky a toto gesto si nakonec přivlastnili Mussolini a Hitler.

Zdroje: (National Geographic) (Mental Floss) (Britannica)

© Public Domain