Oddělení skutečnosti od domněnek
Porucha pozornosti s hyperaktivitou, známá jako ADHD, je vývojová porucha, kterou trpí přibližně 2–5 % dospělých po celém světě. Příznaky se obvykle objeví už před 12. rokem života a mezi typické projevy patří problémy se soustředěním nebo neklid.
Kolem ADHD ale koluje spousta mýtů a nedorozumění, kvůli kterým se lidé s touto poruchou často setkávají s nepochopením. Co byste jim tedy nikdy neměli říkat?
Čtěte dál a zjistěte, jak ADHD funguje – a jakým otázkám a poznámkám je lepší se vyhnout.
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je vývojová porucha, jejíž příznaky se obvykle objevují před 12. rokem věku.
Mezi typické projevy ADHD patří potíže se soustředěním, nadměrná aktivita a impulzivní chování – tedy problémy s udržením pozornosti, neklid a tendence jednat bez rozmyslu.
Mezi příznaky ADHD u dětí a dospívajících patří neschopnost sedět v klidu, zejména v klidném nebo tichém prostředí.
Dítě, které se neustále vrtí a projevuje hyperaktivní pohyby, může vykazovat příznaky ADHD.
Pro lidi s ADHD je typické nadměrné mluvení, přerušování rozhovorů a neschopnost počkat, až na ně přijde řada.
Dalším příznakem, že člověk může mít ADHD, jsou potíže se soustředěním, a to i na krátkou dobu.
K příznakům spojeným s tímto stavem patří také nepozornost a impulzivita nebo zjevná hyperaktivita.
Dalšími povahovými „vadami“ spojenými s ADHD jsou neschopnost naslouchat druhým, bezmyšlenkovité jednání nebo neschopnost řídit se pokyny.
Standardní léčba ADHD u dospělých obvykle zahrnuje medikaci, edukaci, nácvik dovedností a psychologické poradenství.
Kolem ADHD ale panuje spousta mýtů a omylů – a kvůli nim se i dobře míněné rady mohou snadno změnit v nevhodné nebo zraňující poznámky plné klišé.
I když to myslíte dobře, některé z těchto výrazů mohou být pro člověka s diagnózou ADHD strašně frustrující, a dokonce urážlivé.
Například tvrdit, že ADHD není skutečná porucha, může být pro člověka, který s ní žije, velmi zraňující a demotivující.
Poznámky typu „vždyť to má dneska každý“ celou situaci jen zlehčují – a často i ublíží. Když někdo lehkovážně prohlásí, že „každý je trochu ADHD“, dává tím najevo, že vůbec nerozumí tomu, jak náročný může být každodenní život s touto poruchou.
Stejně tak když někomu s ADHD řeknete, že každý je občas „roztěkaný“, může to na člověka, který s tímto onemocněním bojuje, působit velmi znevažujícím dojmem.
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) se dříve označovala jako hyperkinetická porucha v dětství a dlouho se mělo za to, že jde o problém, ze kterého děti jednoduše vyrostou. Moderní výzkumy ale ukazují, že u mnoha lidí přetrvává i v dospělosti. Tvrzení, že se týká jen dětí, pak může zlehčovat potíže, které dospělí s ADHD zažívají – ať už ve škole, v práci, nebo doma.
Vinit někoho s diagnostikovaným ADHD za horší výsledky ve škole je nespravedlivé a svědčí o naprostém nepochopení toho, jak složitá tahle porucha ve skutečnosti je. ADHD rozhodně není výmluva pro školní neúspěch – jde o stav, který ovlivňuje celý život: rozhodování, plnění úkolů i zvládání každodenních věcí.
Stejně tak si lidé, kteří si myslí, že jsou lidé s ADHD méně inteligentní nebo jen líní, neuvědomují, že tahle porucha ovlivňuje tzv. exekutivní funkce – tedy schopnosti, které každý den potřebujeme k tomu, abychom si naplánovali den, řešili problémy nebo se přizpůsobili novým situacím. Odsuzovat někoho s ADHD jako neschopného nebo „hloupého“ je nejen nespravedlivé, ale hlavně naprosto mylné.
Poznámka typu „Proč se prostě nesoustředíš?“ naznačuje, že koncentrace je jen otázkou vůle. Tím ale úplně přehlíží neurologické obtíže, se kterými se lidé s ADHD potýkají. Neschopnost soustředit se totiž neznamená, že by člověk nechtěl – a podobné výroky pak často vedou jen k pocitu nepochopení, frustraci a zbytečnému pocitu viny.
Na druhou stranu, někteří lidé s ADHD zažívají i tzv. hyperfokus – tedy stav, kdy se na určitou činnost nebo zájem dokážou soustředit velmi intenzivně a po dlouhou dobu. Děje se to ale většinou jen u aktivit, které je opravdu baví nebo vzbuzují jejich zájem. Říct někomu s ADHD, že „se soustředí jen na to, co chce“, pak působí dojmem, že si záměrně vybírá, kdy se mu chce dávat pozor – a to prostě není pravda.
Mozek člověka s ADHD se někdy dokáže naplno soustředit třeba na sledování televize nebo hraní videoher – a to klidně i několik hodin v kuse. Jde ale o jev zvaný hyperfokus, který má své neurologické důvody a nesouvisí s běžnou schopností koncentrace. Když někdo řekne „vždyť ti televize nebo hry očividně nevadí“, úplně tím míjí pointu a nebere v potaz, jak složité ADHD ve skutečnosti je.
ADHD může způsobovat i hyperfokus na negativní myšlenky nebo pocity. Poznámka typu „Vůbec se nesnažíš“ je bohužel častou reakcí lidí, kteří si myslí, že dotyčný se jen dostatečně „nehecnul“. A právě to je na takovém obvinění nejhorší – člověk mu totiž časem může začít věřit sám.
Pro dospělé s ADHD může být aktivní naslouchání opravdovou výzvou. Nesoustředěnost a snadná rozptýlenost patří mezi dobře známé příznaky ADHD – a právě ty ztěžují vnímání běžné konverzace nebo soustředění se na přednášku dvojnásob.
Ať už jde o děti nebo dospělé, slyšet, že ADHD „není nic vážného“, může být nejen zraňující, ale i urážlivé. Život s touto poruchou s sebou často nese řadu výzev a stresujících situací, které mohou člověka výrazně ovlivnit – psychicky, profesně i v osobním životě. Zlehčování těchto dopadů jen přispívá k nepochopení a stigmatizaci.
ADHD může být v některých chvílích naprosto zahlcující. Někdy trvá věčnost dokončit i jediný úkol – a není to leností, ale důsledkem jevu zvaného sluggish cognitive tempo (pomalé kognitivní tempo), který souvisí s nižší aktivitou části mozku zodpovědné za soustředění a plánování. Kdo si myslí, že lidé s ADHD by „měli prostě makat rychleji“, by se měl spíš zamyslet a dát jim potřebný čas a prostor na dokončení úkolů vlastním tempem.
Emoční nevyrovnanost patří mezi klíčové příznaky ADHD. Věta jako „Přestaň přehánět“ nebo „Neber si to tak“ ale situaci jen zhoršuje – dotyčného to může ještě víc rozhodit. Lidé s ADHD mohou totiž silně reagovat i na drobné neúspěchy nebo nenápadné podněty, a to ne proto, že by byli přecitlivělí, ale protože jejich mozek zkrátka reaguje jinak.
Na první pohled to může vypadat, že se lidé s ADHD chovají schválně tak, aby vás rozrušili nebo vyrušili. Ale není to úmysl. Nechtějí vás naštvat, skočit vám do řeči nebo být „nepříjemní“. Jejich mozek jen funguje jinak. Nesnaží se být problémoví – jen čelí výzvám, které nejsou na první pohled vidět.
Vyčítat člověku s ADHD, že něco zapomněl, znamená popřít jeden ze základních příznaků této poruchy. Mozek s ADHD totiž často zpracovává informace chaoticky a neorganizovaně. I když se lidé s ADHD opravdu snaží věci si zapamatovat a být zodpovědní, povinnosti jim často mezi prsty jednoduše proklouznou – ne z nedbalosti, ale kvůli tomu, jak jejich mysl funguje.
I dobře míněná rada se může snadno minout účinkem. Za normálních okolností by otázka typu „Zkus si udělat seznam úkolů“ dávala smysl – ale u člověka s ADHD naráží na zásadní problém. Právě organizace a plánování totiž patří mezi oblasti, které jsou kvůli poruše exekutivních funkcí pro lidi s ADHD obzvlášť náročné. Nejde o neochotu si úkoly zapisovat, ale o to, že i s tímhle „jednoduchým“ nástrojem mohou mít potíže.
Nikdo nemusí mluvit o svém ADHD, pokud nechce – je to čistě osobní věc. Ale naznačovat, že by si to měl člověk raději nechat pro sebe, může být hodně zraňující. Taková poznámka v něm může vyvolat pocit, že je s ním něco špatně nebo že by se měl za svou diagnózu stydět. A to může vést k nepříjemným pocitům studu, nejistoty nebo izolace.
Na závěr – nekomentujte projevy ADHD. I nevinně pronesená poznámka od někoho, kdo si neuvědomuje, co ADHD obnáší, může člověka zbytečně zranit nebo rozhodit. Pokud se chcete vyhnout nepochopení, napětí nebo trapným situacím, nikdy nespojujte ADHD s leností, slabou vůlí nebo „špatným charakterem“. Nejde o povahu – jde o neurovývojovou poruchu.
Zdroje: (Everyday Health) (NHS) (CDC) (Attention Deficit Disorder Association) (World Federation of ADHD) (HuffPost) (Healthline)
Věci, které byste nikdy neměli říkat někomu s ADHD
Jak nemluvit s lidmi s poruchou pozornosti s hyperaktivitou
HEALTH Vývojové poruchy
Porucha pozornosti s hyperaktivitou, známá jako ADHD, je vývojová porucha, kterou trpí přibližně 2–5 % dospělých po celém světě. Příznaky se obvykle objeví už před 12. rokem života a mezi typické projevy patří problémy se soustředěním nebo neklid.
Kolem ADHD ale koluje spousta mýtů a nedorozumění, kvůli kterým se lidé s touto poruchou často setkávají s nepochopením. Co byste jim tedy nikdy neměli říkat?
Čtěte dál a zjistěte, jak ADHD funguje – a jakým otázkám a poznámkám je lepší se vyhnout.