Představujeme ty největší lidské spotřební kousky
<p>Irsko má jednu z nejbohatších a nejfascinujících historií ze všech evropských zemí. Od gaelských, druidských kořenů přes invazi Vikingů v roce 795 n. l. až po staletí britské okupace - Smaragdový ostrov svedl jeden z nejdelších bojů za nezávislost v dějinách. Tento existenční boj vyvrcholil na počátku 20. století, v období, které je známé jako irské revoluční období (Irish Revolutionary Period). Počínaje Britsko-irskou válkou a trvající ještě několik desetiletí poté, irský boj za nezávislost a zlomová a srdcervoucí Irská občanská válka, která ji následovala, tvoří jedny z nejdojemnějších epoch světových dějin. A jak tomu bývá u většiny revolučních hnutí, bylo zde několik vybraných lidí, kteří revoluci a emancipaci proměnili ze snu ve skutečnost.V této galerii si přečtete lekci z dějepisu o irském revolučním období (Irish Revolutionary Period) a o obdivuhodných osobnostech, které se o něj zasloužily.</p>
Smaragdový ostrov byl až do minulého století od 12. století v různých obdobích napadán, okupován, anektován a asimilován. Po staletí bojovali Irové proti anglofonnímu útlaku, dokud nezískali svobodu.
Dějiny okupovaného Irska se táhnou dlouho a jsou bohaté na příběhy. Vše započalo ve 12. století, kdy se anglo-normanská vládnoucí třída Anglie rozhodla provést invazi na irský ostrov a získat nad ním svrchovanost. Anglo-normanské dobývání bylo pomalé a probíhalo v průběhu několika měsíců, nicméně nakonec získalo absolutní moc nad roztříštěnými a většinou agrárními královstvími starého Irska.
Po staletích okupace a nepokojů mezi Iry dosáhlo celostátní revoluční rozpínání na počátku 20. století bodu varu. Většina historiků se ztotožňuje s tím, že revoluční éra začala roku 1912 po přijetí zákona Third Home Rule Bill, který odhlasoval britský parlament a který Irsku přiznal vlastní vládu, přestože bylo nakonec stále pod britskou nadvládou.
Prvním velkým konfliktem irské revoluce, mnohdy označovaným jako zrod Svobodného státu Irsko, bylo Velikonoční povstání v dubnu roku 1916. Povstání bylo vyvoláno několika irskými revolučními skupinami, které obsadily strategické budovy v Dublinu a vyhlásily svobodný irský stát.
Konflikt probíhal po dobu šesti dnů, a přestože revolucionáři bojovali statečně, britské síly, mnohem početnější a vybavené nejmodernější municí, včetně dělostřelectva a dělových člunů, donutily revolucionáře ke kapitulaci poté, co zničily rozsáhlé části města. Padlo celkem 485 lidí, z toho 260 civilistů.
Do Velikonočního povstání a všech následujících konfliktů se zapojila řada revolučních skupin. Největší z nich byli po určitou dobu Irští dobrovolníci. V letech, které předcházely Velikonočnímu povstání, jich bylo asi 200 000, ale rychle se rozptýlili do menších skupin. Během Velikonočního povstání bojovalo v Dublinu asi 1 000 Irských dobrovolníků a dalších 200 vojáků z Irské občanské armády.
Cumann na mBan neboli Irishwomen's Council byla nesmírně vlivná ženská revoluční a polovojenská skupina. Během Velikonočního povstání členky Irishwomen's Council prováděly průzkumné mise, doručovaly zprávy a zbraně mezi revolučními opevněními a také se účastnily palebných střetů jako odstřelovačky a jako součást pěchoty.
I když bylo Velikonoční povstání britskými okupačními silami zcela potlačeno, nevybíravá brutalita britských vojáků a policie vyústila v masový nárůst podpory irských republikánů. Během všeobecných voleb ve Spojeném království v prosinci roku 1918 s přehledem zvítězila republikánská strana Sinn Féin, což bylo potvrzením toho, že revoluční válka má širokou podporu.
Následujícího ledna vyhlásila vláda Sinn Féin nezávislost na Velké Británii. Irská republikánská armáda (IRA), která absorbovala většinu dřívějších menších vojenských skupin, byla připravena válčit s Britskou armádou a Královskou irskou policií (RIC).
Válka se odehrávala zejména v městských oblastech a obě strany používaly partyzánskou taktiku. IRA se zaměřila na dobývání britských vojenských opevnění a budování arzenálu zbraní. K častým akcím patřily bombové útoky, sabotáže, přepady a dělnická neposlušnost. Kupříkladu irští železničáři odmítali přepravovat britským jednotkám zásoby nebo zbraně.
Britská vláda vyslala k potlačení povstání polovojenskou skupinu „Black and Tans“. Skupina Black and Tans nechvalně proslula svou nekontrolovanou brutalitou proti irským civilistům, jež zahrnovala bití, zabíjení a destrukci domů a podniků. Na snímku je budova v jižním městě Cork, kterou skupina Black and Tans vypálila do základů jako odvetu za dřívější střety s IRA ve městě.
Válka za nezávislost trvala dva a půl roku, až do roku 1921. Válka si celkem vyžádala životy přibližně 2 000 lidí, z toho 900 civilistů. Dne 6. prosince roku 1921 byla podepsána Anglo-irská smlouva, kterou byl založen Irský svobodný stát s tím, že šest hrabství Severního Irska zůstane součástí Spojeného království. Smlouva, jak je všeobecně známo, byla velmi kontroverzní. Spousta republikánů trvala na tom, že jediným svobodným Irskem je sjednocené Irsko, včetně šesti hrabství Severního Irska. Tento nesouhlas mezi stranou podporující smlouvu a stranou, která byla proti smlouvě, nakonec vedl k násilnostem a k vypuknutí Irské občanské války.
Irská občanská válka propukla v červnu roku 1922 po měsících rostoucího napětí a sporadických střetů mezi proti-smluvní IRA a jednotkami Irského svobodného státu. Členové IRA, jenž obsadili budovu Four Courts v Dublinu, ignorovali ultimátum vlády Svobodného státu, aby se vzdali své posádky. Výsledkem bylo bombardování a zničení budovy vládními silami (na snímku). Historici to označují jako „bod, ze kterého není návratu“, a skutečný začátek Irské občanské války.
Tato občanská válka hluboce rozbouřila jak pro-smluvní "Staters", tak proti-smluvní "Irregulars". Válka se odehrávala mezi irskými revolucionáři, kteří byli ještě před rokem kamarády a bratry ve zbrani proti britské okupaci.
Staters byli podporováni britskou vládou, která poskytovala zbraně, vojáky a zásoby vládě Svobodného státu. Naproti tomu IRA Irregulars se museli při vyzbrojování spoléhat na nájezdy na arzenály a černý trh. Území, která původně drželi Irregulars, rychle obsadili Staters a většina války se odehrávala prostřednictvím partyzánské taktiky.
V září roku 1922 přijala vláda Svobodného státu politiku hromadného věznění a poprav podezřelých příslušníků Irregulars, včetně civilistů. Zatčeno bylo přibližně 12 000 republikánů a přibližně 153 osob bylo popraveno zastřelením. Roku 1923 byly jednotky Irregulars vážně kompromitovány a začaly považovat válku za zbytečný akt. Dne 24. května roku 1923 bylo oficiálně vyhlášeno příměří.
Kdo tedy byli hlavní aktéři, hrdinové a mučedníci hrůzné, avšak ctnostné cesty k nezávislosti a míru v Irsku a kdo jsou ty vlivné osobnosti, které přišly po nich?
Kathleen Clarke patřila k zakládajícím členům organizace Cumann na mBan a zůstala vůdčí osobností irských republikánů po celou dobu války i po ní. Jak sama prohlásila: „Jiná povstání po sobě zanechala jen zoufalství a úsilí o svobodu přenechala dalším generacím. Já bych vynaložila veškeré úsilí, abych udržela pohyb a nějakým způsobem pokračovala v boji za svobodu a nenechala ho skončit [Velikonočním] povstáním.“ Roku 1939 se stala první ženou ve funkci starostky Dublinu (Lord Mayor of Dublin).
Hlavním organizátorem Velikonočního povstání, jenž je dodnes oslavován jako národní hrdina, byl jistý Pádraic Pearse. Jako pedagog a básník z povolání založil Pearse jednu z prvních irských dvojjazyčných chlapeckých škol, školu St. Edna's School, kde se vyučovalo v angličtině i irštině. Pro Pearseho a řadu dalších milovníků irského jazyka té doby bylo zachování irského jazyka prvořadé pro udržení irské kultury obecně.
Pearse byl rovněž hlavním autorem první Proklamace Irské republiky (Proclamation of the Irish Republic), kterou ráno dne 24. dubna roku 1916 přečetl nahlas davu republikánů a revolucionářů a která představovala oficiální začátek Velikonočního povstání a Války za nezávislost vůbec.
Pearse, který byl jednou z vůdčích postav Britsko-irské války, počínaje jeho účastí na organizaci a provedení Velikonočního povstání, byl pro jedny tváří osvobození a pro druhé tváří nepokojů a tragédie. Zanedlouho se stal prvním irským prezidentem. Jeho účast na revoluci byla tragicky ukončena. Společně s dalšími 14 organizátory Velikonočního povstání byl Pearse zatčen a popraven zastřelením pouhých několik týdnů po své kapitulaci.
K nejvýznamnějším a nejvlivnějším vůdcům Irska od doby před Válkou za nezávislost až do své smrti během Irské občanské války patří Michael Collins. Jeho zkušenosti poukazují na morální rozpaky a krize věrnosti, které prostupovaly celým irským revolučním obdobím (Irish Revolutionary Period).
Během Britsko-irské války byl Collins předním členem irského odboje, působil jako ředitel zpravodajské služby IRA a vybudoval si pověst vynikajícího stratéga. Lví podíl na nejúspěšnějších partyzánských operacích IRA plánoval a inicioval právě Collins, což z něj v očích irských republikánů učinilo hrdinu.
Byl rovněž jedním z hlavních signatářů kontroverzní Anglo-irské smlouvy z roku 1921. Následně byl jmenován předsedou kabinetu Irského svobodného státu, čímž se fakticky stal ministerským předsedou. Jako vůdce Svobodného státu byl nucen bojovat proti svým revolučním bratrům v Irské občanské válce. Collinsovy osobní deníky a dopisy vypovídají o jeho hlubokém znepokojení nad tím, že do jisté míry zklamal revoluční republikány, které kdysi vedl. Collins byl dne 22. srpna roku 1922 ve věku 31 let zabit při přepadení ze strany Irregulars na cestě do svého domova v hrabství Cork.
Éamon de Valera se narodil ve Spojených státech, avšak ve dvou letech se vrátil do vlasti svých předků a stal se jednou z nejuznávanějších a nejvlivnějších osobností irského revolučního období (Irish Revolutionary Period).
De Valera sloužil jako kapitán Irských dobrovolníků a účastnil se Velikonočního povstání v roce 1916. Následně byl uvězněn a jen o vlásek unikl z různých důvodů popravě. Roku 1917 se po svém propuštění stal představitelem republikánské strany Sinn Féin. Mimo jiné vyslal Michaela Collinse k podpisu Anglo-irské smlouvy z roku 1921. I přes své mocenské postavení nesnášel výsledky smlouvy, zejména požadovanou přísahu věrnosti britskému králi Jiřímu V.
Po podpisu smlouvy de Valera na svou funkci rezignoval. Na začátku Občanské války se znovu přihlásil jako „řadový dobrovolník“ do proti-smluvní IRA, což ho postavilo proti jeho tehdejšímu kolegovi Michaelu Collinsovi. Občanskou válku přežil a roku 1930 napsal a podepsal Irskou ústavu. Éamon de Valera se roku 1975 dožil vysokého věku 92 let.
John Hume se narodil v severoirském městě Derry a zasloužil se o ukončení The Troubles (Konfliktu v Severním Irsku) a vyjednání příměří s Prozatímní IRA, za což byl oceněn Nobelovou cenou za mír, Gándhího mírovou cenou a cenou Martina Luthera Kinga.
Hume byl spoluzakladatelem a lídrem Sociálně demokratické a labouristické strany Severního Irska, která se zasazuje o sjednocené Irsko. V čele strany stál v letech 1979-2001.
Kromě řady ocenění byl Hume v celostátní anketě irské vysílací společnosti RTE zvolen jako „Ireland's Greatest“ (Největší Ir). Je označován za jednoho z největších hrdinů celého Smaragdového ostrova, jelikož se zásadním způsobem podílel na dosažení mírové dohody mezi IRA a loajalistickými bojovníky.
Bobby Sands, který je všeobecně považován za mučedníka hnutí IRA v období občanských nepokojů The Troubles (Konfliktu v Severním Irsku), jež probíhaly v letech 1968-1998, představuje jednu z nejznámějších, nebo spíše nechvalně proslulých osobností moderních irských dějin.
Sands, který proslul svým vězněním a následnou hladovkou, byl vůdcem Prozatímní irské republikánské armády, nové podoby IRA, kterou někteří světoví představitelé považují za teroristickou organizaci. Sands sám naplánoval a provedl roku 1976 bombový útok na obchod s nábytkem v severoirském Belfastu, při kterém neúmyslně zahynuli čtyři civilisté včetně dvou dětí. Společně se svými komplici byl Sands zatčen při útěku z místa činu.
Sands byl nakonec vězněn v severoirské věznici Maze Prison, kde se stal de facto vůdcem vězněných členů IRA. Věznice Maze Prison byla proslulá nelidským zacházením s vězni a Sands spolu s dalšími vězni inicioval roku 1981 slavnou hladovku na protest proti špatnému zacházení s nimi. Nedlouho po zahájení hladovky byl zvolen jako nejmladší člen parlamentu v historii Irska, a to ještě ve vězení a při hladovce. Sands zemřel o několik týdnů poté, po 66 dnech hladovky, ve věku 27 let, na vyhladovění. Zpráva o jeho smrti vzbudila v celém Irsku rozsáhlé nepokoje a od té doby se stal mučedníkem irské republikánské záležitosti, a to navzdory své morálně pochybné minulosti.
Zdroje: (The Irish Story) (BBC) (Britannica)
Hrdinové irské nezávislosti
Náročný boj Irska za nezávislost a lidé, kteří se o to zasloužili
LIFESTYLE Historie
Irsko má jednu z nejbohatších a nejfascinujících historií ze všech evropských zemí. Od gaelských, druidských kořenů přes invazi Vikingů v roce 795 n. l. až po staletí britské okupace - Smaragdový ostrov svedl jeden z nejdelších bojů za nezávislost v dějinách. Tento existenční boj vyvrcholil na počátku 20. století, v období, které je známé jako irské revoluční období (Irish Revolutionary Period). Počínaje Britsko-irskou válkou a trvající ještě několik desetiletí poté, irský boj za nezávislost a zlomová a srdcervoucí Irská občanská válka, která ji následovala, tvoří jedny z nejdojemnějších epoch světových dějin. A jak tomu bývá u většiny revolučních hnutí, bylo zde několik vybraných lidí, kteří revoluci a emancipaci proměnili ze snu ve skutečnost.V této galerii si přečtete lekci z dějepisu o irském revolučním období (Irish Revolutionary Period) a o obdivuhodných osobnostech, které se o něj zasloužily.