Co třeba tygry, dělové koule a granáty?
Na začátku 19. století britský chemik a vynálezce Sir Humphry Davy experimentoval s oxidem dusným a popsal jeho možné využití jako anestetika pro tišení bolesti při operacích. Když Davy podal oxid dusný (dnes známý jako rajský plyn) pokusným osobám, jeden z pacientů pronesl: „Cítím se jako zvuk harfy.“
Příběh anestezie je plný zvědavosti i sporů. Dlouho předtím, než moderní medicína přinesla pacientům možnost usnout během zákroku, byla každá operace brutálním a děsivým zážitkem – probíhala rychle, často na veřejnosti a vždy za strašlivé bolesti. Snaha o úlevu od bolesti se stala jednou z největších výzev v dějinách medicíny.
Jaká muka museli lidé snášet, než se anestezie stala běžnou součástí operací? A jak právě pokusy s pochybnými látkami odstartovaly cestu k bezbolestné chirurgii? Prohlédněte si naši galerii a zjistěte víc!
Ve 30. letech 19. století byl skotský chirurg Robert Liston známý svou neuvěřitelnou rychlostí. Operace, jako byly amputace, zvládal během několika minut. Pacienty, kteří byli při vědomí a trpěli nesnesitelnou bolestí, museli držet lékařští studenti, zatímco operaci přihlíželo publikum. Rychlost byla v té době klíčová – čím kratší zákrok, tím menší utrpení.
Před vývojem účinných anestetik byly chirurgické zákroky děsivými a mučivými zážitky. Pacienti museli zůstat při vědomí a snášet každý řez a zlomeninu v plném vědomí, což činilo rychlost a efektivitu kritickými vlastnostmi chirurgových dovedností.
Hledání způsobů, jak pacienty při operacích uspávat, začalo už staletí před Listonovou dobou. Lékaři v různých kulturách a obdobích zkoušeli všechno možné, co by alespoň otupilo bolest nebo pacienty zcela uspalo – s cílem zmírnit jejich utrpení a zvýšit přesnost chirurgických zákroků.
Kolem roku 200 n. l. čínský lékař Hua Tuo experimentoval s kombinací alkoholu a práškové směsi různých ingrediencí, aby vytvořil první formu anestetika. Tato směs měla za cíl omráčit pacienty před chirurgickými zákroky.
Ve 13. století popsal arabský chirurg Ibn al-Quff metodu, při níž se anestetika podávala pomocí hub nasáklých látkami jako opium, konopí nebo mandragora. Pacienti tyto látky pravděpodobně vdechovali – šlo o praktický a na svou dobu poměrně sofistikovaný způsob, jak při operacích zmírnit bolest.
Na konci 18. století rozkvetla vědecká zvídavost, zejména pokud šlo o využití chemie v medicíně. Toto období přineslo řadu novinek v oblasti anestezie – chemici a lékaři zkoumali různé sloučeniny a hledali účinné a bezpečné způsoby, jak zmírnit bolest při operacích.
V roce 1799 začal anglický chemik Humphry Davy provádět na sobě experimenty s oxidem dusným, známým také jako rajský plyn. Poté, co pozoroval jeho euforické a znecitlivující účinky na sebe a své přátele, navrhl, že by mohl být užitečný pro zmírnění bolesti při chirurgických zákrocích.
Přestože měl Davy cenné poznatky, oxid dusný se v lékařské praxi neujal hned. Nedůvěra v jeho spolehlivost a bezpečnost – jak ze strany chirurgů, tak pacientů – oddálila jeho využívání při operacích o několik desetiletí.
V roce 1804 japonský chirurg Seishū Hanaoka uspal pacientku pomocí bylinné směsi a úspěšně jí odstranil nádor prsu. Tento významný lékařský úspěch však zůstal poněkud geograficky izolovaný a povědomí o jeho práci se šířilo téměř výhradně jen v Japonsku.
Éter, bezbarvá chemická látka, byl sice objeven už staletí předtím, ale na začátku 19. století si v Americe našel zvláštní uplatnění na takzvaných „éterových večírcích“, kde ho lidé vdechovali pro zábavu. Časem si ale všimli, že éter dokáže při nehodách tlumit bolest.
V roce 1842 dosáhl americký lékař významného průlomu, když pacienta uspal éterem a bezbolestně mu odstranil nádor z krku. Tato událost prokázala lékařský potenciál éterům a začala měnit postoje k používání anestetik v profesionální chirurgii.
Zatímco lékaři experimentovali s éterem, zubní lékaři se začali znovu zajímat o oxid dusný jako prostředek pro bezbolesté trhání zubů. Navzdory předchozímu odmítnutí si oxid dusný začal razit cestu do zubních ordinací a získal si pozornost díky svým mírným, ale účinným vlastnostem.
Při nešťastné veřejné demonstraci v roce 1845 se zubní lékař pokusil vytrhnout zub pacientovi, který byl pod vlivem oxidu dusného a během zákroku křičel. Pravděpodobně kvůli nedostatečné dávce vyvolal tento incident ve veřejnosti pochybnosti o spolehlivosti a bezpečnosti tohoto léčiva.
Po neúspěchu s oxidem dusným se zubaři stále častěji obraceli k éteru, který se ukázal jako spolehlivější anestetikum při extrakcích zubů. Umožňoval konzistentnější uspání pacientů a výrazně zlepšil jejich zážitek z dříve bolestivých zákroků.
V říjnu 1846 americký zubní lékař úspěšně použil éter k uspání pacienta a pouhé dva měsíce poté Robert Liston použil éter při amputaci nohy. Pacient byl tak hluboce uspán, že se po operaci probudil a nevěděl, že již proběhla.
Po těchto úspěších začali chirurgové po celém světě (od Indie až po Rusko) používat éter ve své praxi. Tyto pozitivní výsledky urychlily jeho přijetí a posunuly priority chirurgie od rychlosti k přesnosti.
Přestože byl éter účinný, přinášel i určité problémy. Pacienti často zažívali nepříjemné vedlejší účinky, jako byla silná nevolnost nebo podráždění. Tyto nedostatky podnítily hledání lepších alternativ, které by si zachovaly účinnost, ale zároveň nezpůsobovaly nepohodlí ani zbytečné riziko.
Skotský porodník James Simpson, kterého zaujaly zprávy o látce zvané chloroform, s ní začal v 19. století experimentovat. V roce 1847 ji spolu se dvěma kolegy vyzkoušel na sobě – a všichni tři okamžitě upadli do bezvědomí.
Povzbuzen vlastní zkušeností začal Simpson chloroform používat při porodech, aby ženám ulevil od bolesti. Díky rychlému nástupu účinku a menšímu množství vedlejších účinků si chloroform rychle získal oblibu, zvlášť u rodiček, které si přály porod prožít s co nejmenším utrpením.
Ne všichni souhlasili s používáním anestetik u těhotných žen. Americký porodník Charles Meigs věřil, že bolest při porodu je božím záměrem. Byl proti používání anestetik během porodu a tvrdil, že zmírňování bolesti žen je proti přírodě a duchovnímu poslání.
Chloroform se rychle rozšířil díky svému rychlému účinku a údajné bezpečnosti. Mnoho lékařů ho začalo upřednostňovat před éterem, protože se s ním podle nich lépe pracovalo a méně dráždil. Nadšení ale tehdy zastínilo fakt, že jeho dlouhodobá zdravotní rizika se projeví až o mnoho let později.
Ačkoli byl chloroform zpočátku oslavován, časem se ukázalo, že je zdraví škodlivý – má toxické a dokonce karcinogenní účinky. Tato vážná rizika si lékaři zpočátku neuvědomovali, a tak se chloroform používal ještě mnoho let, než byl přehodnocen a jeho užívání bylo výrazně omezeno.
V počátcích anestezie vedla neznalost správného dávkování a vedlejších účinků občas k tragickým následkům. Riziko bylo velké a chyby tehdy mohly stát pacienty život.
Předsudky zakořeněné v rasismu a sexismu ovlivňovaly způsob podávání anestetik. Někteří lékaři selektivně nabízeli anestézii na základě svých předsudků a omezovali nebo odepírali úlevu od bolesti pacientům, které považovali za méněcenné, jako byly ženy nebo otroci.
V 40. letech 19. století prováděl lékař James Marion Sims gynekologické experimenty na otrokyních černé pleti bez použití anestézie. Jeho práce, dnes široce odsuzovaná, je příkladem toho, jak velká část raného lékařského výzkumu byla založena na rasovém vykořisťování.
Na konci 19. století umožnil přístup k anestézii chirurgům provádět operace, které byly dříve považovány za nemožné. Díky bezpečnému uspání pacientů mohli lékaři věnovat dostatek času složitým operacím, které zachraňovaly životy.
Jak se postupně odhalovala toxicita chloroformu, bylo čím dál jasnější, že jeho rizika převažují nad přínosy. Na začátku 20. století byl proto chloroform z lékařské praxe téměř vytlačen a nahrazen bezpečnějšími a lépe prozkoumanými alternativami, které už nepředstavovaly tak vážné zdravotní hrozby.
V průběhu času byly vyvinuty nové chemické složení anestetik, které pacientům podstupujícím chirurgické zákroky nabídly spolehlivější možnosti. Současná medicína stále používá oxid dusný a éter, ale v rafinovanějších formách, které snižují pravděpodobnost nežádoucích účinků.
Pokroky v lékařské technologii také umožňují lékařům pečlivě sledovat životní funkce a reakce pacienta během operace. Díky účinné anestézii již chirurgové nejsou nuceni spěchat a místo bolesti může pacient během operace pociťovat pouze něco jako sen.
Zdroje: (TED-Ed) (The Public Domain Review) (Britannica)
Co lidé dělali před zavedením anestézie?
Neznámá historie anestézie – od agónie po amnézii
LIFESTYLE medicína
Na začátku 19. století britský chemik a vynálezce Sir Humphry Davy experimentoval s oxidem dusným a popsal jeho možné využití jako anestetika pro tišení bolesti při operacích. Když Davy podal oxid dusný (dnes známý jako rajský plyn) pokusným osobám, jeden z pacientů pronesl: „Cítím se jako zvuk harfy.“
Příběh anestezie je plný zvědavosti i sporů. Dlouho předtím, než moderní medicína přinesla pacientům možnost usnout během zákroku, byla každá operace brutálním a děsivým zážitkem – probíhala rychle, často na veřejnosti a vždy za strašlivé bolesti. Snaha o úlevu od bolesti se stala jednou z největších výzev v dějinách medicíny.
Jaká muka museli lidé snášet, než se anestezie stala běžnou součástí operací? A jak právě pokusy s pochybnými látkami odstartovaly cestu k bezbolestné chirurgii? Prohlédněte si naši galerii a zjistěte víc!