20 nejzajímavějších míst na světě, kde může vaše podnikání prosperovat
Inkvizice byla založena papežskou bulou Ad Abolendam, která byla vydána na konci 12. století papežem Luciusem III (asi 1097-1185). Jednalo se o tzv. středověkou inkvizici.
Během 12. a 13. století uspořádala inkvizice v Evropě pronásledování nekatolických křesťanských náboženství. Papež Lucius III. vypravil biskupy do jižní Francie, aby shromáždili ty, kteří vyznávali katarství, dualistickou křesťanskou sektu, jejichž víra zpochybňovala víru Říma. Stoupenci této sekty, známí jako katarové, byli katolickou církví považováni za kacíře, kteří neuznávali jejich neortodoxní křesťanství. Toto úsilí pokračovalo až do 14. století.
Katolická církev ve stejném období pronásledovala valdenství také v Německu a severní Itálii. Valdenští odsuzovali katolické duchovní jako osoby nedůstojné zastávat církevní úřady. Jejich hnutí, které bylo raným předvojem protestantské reformace v 16. století, bylo následně označeno za kacířské. V roce 1231 papež Řehoř IX. zavedl papežskou inkvizici za účelem zadržení a souzení kacířů a pověřil dominikánské a františkánské řády, aby se ujaly úkolu vyhledávat a identifikovat každého, kdo se názorově liší od zavedených katolických dogmat.
Těsně před koncem svého papežství v roce 1254 povolil papež Inocenc IV. inkvizitorům, aby mučili neústupné kacíře laickými přisluhovači, mnohdy i ve skrytých celách nebo podzemních kobkách.
Mučení bylo ve 13. století běžnou praxí vůči obviněným z kacířství, kteří odmítli vypovídat. Dále nebylo kacířům dovoleno čelit žalobcům, nedostávalo se jim obhájců a často se stávali oběťmi falešných obvinění. Trest smrti byl nevyhnutelný, obvykle upálením na hranici.
Mezi nejznámější inkvizitory počátku 14. století patřil Bernard Gui. Mezi lety 1307 a 1323 působil Gui na příkaz papeže Klementa V. a Jana XXII. jako hlavní inkvizitor v Toulouse a na vlastní odpovědnost odsoudil více než 600 osob za kacířství. V bestselleru "Jméno růže" z roku 1980 se objevuje fiktivní Gui, kterého ve filmovém zpracování z roku 1986 ztvárnil herec F. Murray Abraham.
Na počátku 14. století napsal Bernard Gui svůj neblaze proslulý spis Practica officii inquisitionis heretice pravitatis ("Příručka vymítání kacířského zla inkvizicí"). V tomto vlivném rukopisu pro inkvizitory byly kapitoly obsahující popis víry a praktik kacířů a návod pro inkvizitory, jak nejlépe vést výslech. Dílo je také zaznamenáno jako první inkviziční příručka, která se výslovně zmiňuje o trestech pro recidivisty z řad Židů. Obrázek: Bibliothèque de Toulouse
Roku 1307 se inkvizitoři podíleli na hromadném zatýkání a mučení téměř 15 000 templářů ve Francii. Mezi nimi byl zatčen a mučen i Jacques de Molay (asi 1244-1314), který byl posledním velmistrem templářů. Na této rytině je veden na hranici a při tom křičí na papeže Klementa a krále Filipa, že do roka budou čelit "Božímu soudu". Brzy poté oba zemřeli.
Mezi nejznámější oběti inkvizice v tomto období se řadí Johanka z Arku. "Orleánská panna" byla 30. května 1431 upálena na hranici. Roku 1456 inkviziční soud pověřený papežem Kallixtem III. přezkoumal její proces, vyvrátil obvinění proti ní včetně obvinění z kacířství, označil ji za nevinnou a zároveň ji prohlásil za mučednici.
Roku 1478 založili katoličtí panovníci, tedy aragonský král Ferdinand II. a kastilská královna Isabela I., inkviziční tribunál. Tento soudní úřad byl znám spíše jako španělská inkvizice.
Španělská inkvizice se tak jmenovala proto, že široce působila ve Španělsku a ve všech španělských koloniích a teritoriích zahrnujících Severní, Střední a Jižní Ameriku.
Inkvizice měla původně zajistit, aby ti, kdo konvertovali ke katolicismu z judaismu nebo islámu, tak učinili správným způsobem, a odhalit případné kacíře, jenž se mísili mezi reformovanými.
Pro nekatolíky nezbývalo nic jiného než se podřídit. Na základě dvou královských dekretů vydaných v letech 1492 a 1501 si Židé a muslimové museli vybrat mezi křtem nebo vyhnanstvím.
V důsledku prvního dekretu se mnoho Židů rozhodlo nekonvertovat. Podle odhadů jich bylo následně nuceno opustit Španělsko asi 160 000. To samé učinily i stovky muslimů.
Poté, co katoličtí monarchové začali být podezřívaví a domnívali se, že korupci ve španělské katolické církvi způsobují Židé, kteří, aby přežili staletí antisemitismu, konvertovali ke křesťanství, pouze aby se vyhnuli pronásledování, byla regulace nově konvertovaných katolíků ještě intenzivnější. V té době byl vyšetřován každý, kdo byl podezřelý z kacířství - dokonce i ti, kteří dobrovolně konvertovali ke křesťanství.
Ve 14. a 15. století se Židům, kteří ve Španělsku nebo Portugalsku konvertovali ke katolicismu, říkalo converso. O muslimovi, který přijal křest, se mluvilo jako o moriscovi. V kontrastu s židovskými conversos podléhali moriscos ediktu o dalším pronásledování a vyhoštění i po konverzi ke katolicismu.
V té době byli conversos obviňováni ze všeho možného, od epidemií moru a otravy vody až po únosy dětí.
Za vyznávání jiného náboženského učení, než které zastává katolická církev, může být vynesen trest smrti. Často byly tyto rozdíly velmi nezřetelné. Kupříkladu holandský učenec a humanista Desiderius Erasmus, ač sám katolík, byl považován za reformátora a každý, kdo se řídil jeho učením, byl vystaven pronásledování.
Jako první velký inkvizitor byl jmenován dominikánský mnich Tomás de Torquemada, který své povinnosti vykonával s neúprosnou horlivostí. Roku 1478 byl s požehnáním katolických panovníků zřízen Kastilský tribunál k vyšetřování kacířství mezi conversos. Na snímku je Torquemada s králem Ferdinandem II. a královnou Isabelou.
Jmenování Torquemady zahájilo skutečně děsivou kapitolu v dějinách španělské inkvizice. Došlo k systematickému mučení, které bylo běžně používáno k vynucení přiznání.
K odsouzení přiznaných kacířů docházelo při veřejné události, velkolepém představení známém jako auto-da-fé (okázalá poprava kacířů, nejčastěji upálením, přeneseně vůbec okázalé pálení něčeho), rituálu pokání.
Odsouzeným kacířům se oblékala samarra, tunika ze žluté látky s postavami mnichů, draků a démonů, kteří rozšiřovali plameny. Oblečení takového oděvu znamenalo, že obviněný je nekajícný a byl odsouzen k smrti.
Čtveřice nešťastníků, kteří byli shledáni vinnými z kacířství, je oblečena do roucha fuego revolto, což znamená, že kacíř, který se po odsouzení stal kajícníkem, neměl být upálen zaživa na hranici, ale měl dostat milost a být uškrcen před zapálením ohně.
Kacíř, který se vyzpovídal ze svých hříchů, nosil sambenito, na němž byly červené saltury a nic jiného, čímž se dávalo najevo, že jeho nositel unikl upálení a místo toho má pouze činit pokání. Časem se všechny tři oděvy začaly označovat souhrnným termínem sambenito.
Kacíři, kteří se odmítli přiznat, bývali upalováni na hranici. Během středověku to byl nejběžnější způsob popravy osob obviněných z čarodějnictví nebo kacířství.
Torquemadovým nástupcem ve funkci vrchního inkvizitora se stal stejně fanatický Diego de Deza. Obdobně jako Torquemada měl i Deza zvláštní odpor ke conversos a také věřil, že si většina z nich, ne-li všichni, tajně uchovala svou původní víru. Později ještě zintenzivnil hon na kacířství ve městech, přičemž tentokrát shromáždil řadu příslušníků šlechty a místní správy, které obviňoval z disentu a rouhání. Obrázek: Museo del Prado
Po smrti královny Isabely v roce 1504 král Ferdinand II. osobně jmenoval velkým inkvizitorem Francisca Jiméneze de Cisneros (Ximenes), jenž upadl v nemilost a sám byl obviněn z tajného praktikování judaismu.
Ximenes pronásledoval moriskos do severní Afriky, v níž se prosadila inkvizice. Když Španělsko v polovině 15. století expandovalo do Ameriky, rozšířila se zde i inkvizice. V Římě byla mezitím obnovena vlastní inkvizice.
V roce 1580 začala španělská koruna společně s Portugalskem shromažďovat a vyvražďovat Židy, kteří uprchli ze Španělska. Krvavým jevištěm se stal Lisabon (na obrázku), kde se vůči obviněným a odsouzeným z kacířství rozhodně nešetřilo milosrdenstvím.
Během 16. století a v 18. století inkvizice pokračovala ve svém smrtícím cyklu. Roku 1808 Napoleon porazil Španělsko a nařídil inkvizici zrušit. Snaha Ferdinanda VII. po Napoleonově porážce v roce 1814 během války na poloostrově inkvizici obnovit ztroskotala. Zásluhu na ukončení španělské inkvizice, která byla oficiálně zrušena královským dekretem v červenci 1834, má Napoleonův starší bratr Josef, král neapolský a sicilský (1806-1808) a král španělský (1808-1813).
Počet lidí, kteří zemřeli během tří století trvání španělské inkvizice, se odhaduje velmi různě, od 5 až do 25 tisíc. Jisté je, že kolem 150 000 lidí bylo pronásledováno a stíháno pro své náboženské přesvědčení.
Zdroje: (HistoryExtra) (World History Encyclopedia) (The Atlantic) (Britannica)
Klikněte na galerii a přečtěte si lekci z dějepisu o útlaku, mučení a upalování na hranici.
Co to vlastně byla španělská inkvizice?
Roku 1492 Španělsko oznámilo, že vyhostí všechny Židy
LIFESTYLE Historie
Inkvizice ve Španělsku představuje jednu z nejtemnějších kapitol lidských dějin. Jako součást širší katolické inkvizice začala systematická perzekuce Židů a muslimů koncem 14. století a pokračovala po tři století. Označení inkvizice je odvozeno od latinského slovesa inquiro ("vyšetřovat"), jednalo se však o soudní řízení, které zdaleka přesahovalo pouhé kladení otázek. Co tedy toto brutální období náboženské viktimizace obnášelo a jak začalo?
Klikněte na galerii a přečtěte si lekci z dějepisu o útlaku, mučení a upalování na hranici.