© Getty Images

Mládí -

Anita se narodila do vzdělané židovské rodiny v Breslau (dnešní polská Vratislav, tehdy součást Německa) a vyrůstala obklopena hudbou. Její matka, houslistka, a otec, právník, podporovali její vášeň. Už jako náctiletá věděla, že chce být violoncellistkou.

© Getty Images

První náznaky zla -

V době, kdy v nacistickém Německu sílil antisemitismus, se však její sen setkal s překážkami, protože se snažila najít v Breslau učitele violoncella, který by byl ochoten učit židovské dítě.

© Getty Images

První náznaky zla -

V dokumentu BBC z roku 1996 popsala svou rodinu jako „typickou asimilovanou německo-židovskou rodinu“, ale jejich život se brzy začal dramaticky měnit. Vzpomínala, že ve škole byla segregována a kvůli studiu se musela přestěhovat do Berlína.

© Getty Images

Brutální zvrat událostí -

Postupné pronásledování židovského obyvatelstva se 9. listopadu 1938 změnilo přímo v násilné. V noci nechvalně proslulé jako Křišťálová noc neboli „noc rozbitého skla“ nacisté ničili židovské domy, obchody a modlitebny. Tento náhlý a brutální útok přiměl Anitu k rychlé cestě z Berlína zpět k rodičům.

© Getty Images

Tíhla k umění -

Navzdory rostoucímu nebezpečí se její rodiče snažili udržet doma pocit normálnosti a zdůrazňovali význam kultury. Jak Anita vzpomínala, říkali: „Tohle nám nikdo nevezme.“

© Getty Images

Rozloučení -

V dubnu 1942 však byli její rodiče deportováni a museli Anitu a její sestru Renate opustit. Anita na tuto scénu vzpomínala velmi živě: „Šli jsme přes Breslau, nejen moji rodiče, ale celá kolona lidí, na toto konkrétní místo a loučili se. To byl konec.“

© Getty Images

Váleční sirotci -

Po deportaci rodičů byly Anita a Renate poslány do židovského sirotčince. Vymyslely plán útěku z nacistického Německa, ale jejich pokus se nezdařil.

© Getty Images

Čas ve vězení -

Anita byla odsouzena k 18 měsícům vězení za padělání, pokus o použití falešných dokladů k útěku a za napomáhání nepříteli. Když později o svém pobytu ve vězení přemýšlela, řekla: „Vězení není příjemné místo, ale není to koncentrační tábor.“

© Getty Images

Koncentrační tábor -

V roce 1943 ji však přeplněná věznice poslala do Osvětimi. Anita barvitě popsala chaos a hrůzu, které ji po příjezdu čekaly.

© Getty Images

Teror v Osvětimi -

„Bylo to velmi hlučné a celé zmatené. Neměli jste ponětí, kde jste. Štěkot psů, křik lidí... Opravdu jste se ocitli v pekle.“

© Getty Images

Bolestivá vzpomínka -

Proces dehumanizace vězňů pokračoval i po příjezdu do koncentračního tábora. Byla jim vytetována identifikační čísla a oholeny hlavy.

© Getty Images

Rozhovor, který jí změnil život -

V té době se Anita náhodně zmínila spoluvězeňkyni, že hraje na violoncello, což byla zdánlivá maličkost, která zásadně změnila její osud.

© Getty Images

Osudové setkání -

Spoluvězeňkyně odvedla Anitu k Almě Rosé, slavné rakousko-židovské houslistce, která byla rovněž vězněna a nyní byla dirigentkou táborového orchestru.

© Getty Images

Zábava pro nepřítele -

Anita se poté připojila k ženskému orchestru a hrála pro nacistické důstojníky a pracovníky tábora. Ačkoli to zpočátku byla vynucená povinnost, nakonec se to stalo jejich záchranným lanem.

© Getty Images

Hořká symfonie -

Ve filmu „Hraní o čas“ (1980) hrála Almu Rosé americko-kanadská herečka Jane Alexander (na snímku uprostřed v šedém kabátě). Film mimo jiné ukazoval srdcervoucí scény, jak byl orchestr nucen hrát hudbu, když vězni přicházeli do Osvětimi.

© Getty Images

Anita a její kolegové z orchestru -

Ve stejném filmu si legendární herečka Vanessa Redgrave zahrála Fanii Fénelon, francouzsko-židovskou hudebnici, která byla rovněž členkou ženského orchestru v Osvětimi a autorkou životopisu, který film inspiroval.

© Getty Images

Zaměření na dokonalost -

Anita popsala skutečnou Almu Rosé, neteř skladatele Gustava Mahlera, jako impozantní osobnost, která vyžadovala dokonalost, a to i vzhledem k okolnostem, kterým byla vystavena.

© Getty Images

Dočasný únik -

„Dokázala nás tak zaměstnat starostmi o to, co budeme hrát a jak dobře, že jsme na chvíli zapomněli na strach z toho, co s námi bude,“ řekla Anita.

© Getty Images

Maskování situace hudbou -

Hudba orchestru, ačkoli se často omezovala na vojenské pochody, jim poskytovala chvilkovou úlevu od hrůz, které je obklopovaly.

© Getty Images

Psychická odolnost -

„Nějak se smíříte s tím, že vás nakonec dostanou, ale dokud vás nedostanou, prostě pokračujete dál,“ řekla Anita a přemýšlela o své psychické odolnosti, která jí pomáhala pokračovat.

© Getty Images

Zůstala silná -

Navzdory chmurným okolnostem se Anita zasloužila o to, že jim Alma Rosé pomohla zachovat si důstojnost. „Za své životy vděčíme Almě. Měla důstojnost, která se vnucovala i Němcům. Dokonce i Němci se k ní chovali, jako by byla příslušnicí lidské rasy.“

© Getty Images

Další loučení -

V dubnu 1944 však Alma Rosé zemřela na podezření na botulismus a orchestr přestal hrát. Ženy byly poté poslány do jiného koncentračního tábora, Bergen-Belsenu, kde byly podmínky ještě horší.

© Getty Images

Tábor Bergen-Belsen -

Anita vzpomínala: „Nebyl to vlastně vyhlazovací tábor – byl to tábor, kde lidé zahynuli. Nebyly tam žádné plynové komory, nebylo totiž potřeba plynových komor – umíralo se jen na nemoci a hladem.“

© Getty Images

Osvobození Bergen-Belsenu -

Anita stěží přežila a její stav se rychle zhoršoval. Tábor osvobodila britská vojska v dubnu 1945, právě včas, aby jí zachránila život. „Myslím, že ještě týden a pravděpodobně bychom to nepřežili, protože už nebylo žádné jídlo ani voda,“ řekla.

© Getty Images

Historický moment -

Desítky let po tomto utrpení se Anita zúčastnila historického setkání v pamětním centru holokaustu Beth Shalom (dnes Národní centrum a muzeum holkaustu) v Newarku v Anglii. Setkala se zde s ruským armádním generálem Vasilijem Petrenkem (1912-2003), který se v roce 1945 podílel na osvobození Osvětimi.

© Getty Images

Život jde dál -

Po válce se Anita Laskerová a její sestra Renate setkaly ve Velké Británii se starší sestrou Marianne. Anita si nakonec vybudovala úspěšnou kariéru violoncellistky a stala se zakládající členkou Anglického komorního orchestru.

© Getty Images

Stále ji však pronásleduje trauma -

Její poválečné reflexe odhalily trvalé psychické jizvy z prožitého utrpení. Řekla: „Bylo by pro mě naprosto nemožné mluvit se svými dětmi německy.“

© Getty Images

Vzpomínky a strach -

Dlouhá léta se Německu vyhýbala, pronásledovala ji obava, že kdokoli v určitém věku mohl být „právě ten, kdo zavraždil mé rodiče“.

© Getty Images

Postoj proti nenávisti -

Postupem času přestala být ve svých názorech tak tvrdá. V roce 2018, ve svých 93 letech, promluvila k politikům v německém parlamentu a řekla: „Jak vidíte, porušila jsem svou přísahu – před mnoha a mnoha lety – a nelituji toho. Je to docela jednoduché: nenávist je jed a nakonec škodí nejvíc.“

© Getty Images

Silný příběh -

Její příběh stále rezonuje u diváků po celém světě. V dokumentárním filmu „Ve stínu velitele“ z roku 2024 se Anita setkává s Hansem Jürgenem Hössem, 87letým synem Rudolfa Hösse: důstojníka SS, který v letech 1940-1945 velel Osvětimi.

© NL Beeld

Střety realit -

Dokumentární film, v němž je konfrontován s otcovou minulostí, působivě ukazuje kontrast mezi Hansovým privilegovaným dětstvím a Anitinými otřesnými zážitky z koncentračního tábora.

© NL Beeld

Síla komunity -

Navzdory veškerému utrpení Laskerová částečně vděčila za své přežití proměňující síle umění a společenství tváří v tvář brutalitě. Vysvětlila: „Myslím, že jedním z klíčových faktorů přežití bylo být s ostatními lidmi. Kdo zůstal sám, neměl téměř žádnou šanci.“

Zdroje: (BBC) (The New York Times) (News24)

© Getty Images