
































See Also
See Again
© Getty Images
0 / 33 Fotos
Mládí
- Anita se narodila do vzdělané židovské rodiny v Breslau (dnešní polská Vratislav, tehdy součást Německa) a vyrůstala obklopena hudbou. Její matka, houslistka, a otec, právník, podporovali její vášeň. Už jako náctiletá věděla, že chce být violoncellistkou.
© Getty Images
1 / 33 Fotos
První náznaky zla
- V době, kdy v nacistickém Německu sílil antisemitismus, se však její sen setkal s překážkami, protože se snažila najít v Breslau učitele violoncella, který by byl ochoten učit židovské dítě.
© Getty Images
2 / 33 Fotos
První náznaky zla
- V dokumentu BBC z roku 1996 popsala svou rodinu jako „typickou asimilovanou německo-židovskou rodinu“, ale jejich život se brzy začal dramaticky měnit. Vzpomínala, že ve škole byla segregována a kvůli studiu se musela přestěhovat do Berlína.
© Getty Images
3 / 33 Fotos
Brutální zvrat událostí
- Postupné pronásledování židovského obyvatelstva se 9. listopadu 1938 změnilo přímo v násilné. V noci nechvalně proslulé jako Křišťálová noc neboli „noc rozbitého skla“ nacisté ničili židovské domy, obchody a modlitebny. Tento náhlý a brutální útok přiměl Anitu k rychlé cestě z Berlína zpět k rodičům.
© Getty Images
4 / 33 Fotos
Tíhla k umění
- Navzdory rostoucímu nebezpečí se její rodiče snažili udržet doma pocit normálnosti a zdůrazňovali význam kultury. Jak Anita vzpomínala, říkali: „Tohle nám nikdo nevezme.“
© Getty Images
5 / 33 Fotos
Rozloučení
- V dubnu 1942 však byli její rodiče deportováni a museli Anitu a její sestru Renate opustit. Anita na tuto scénu vzpomínala velmi živě: „Šli jsme přes Breslau, nejen moji rodiče, ale celá kolona lidí, na toto konkrétní místo a loučili se. To byl konec.“
© Getty Images
6 / 33 Fotos
Váleční sirotci
- Po deportaci rodičů byly Anita a Renate poslány do židovského sirotčince. Vymyslely plán útěku z nacistického Německa, ale jejich pokus se nezdařil.
© Getty Images
7 / 33 Fotos
Čas ve vězení
- Anita byla odsouzena k 18 měsícům vězení za padělání, pokus o použití falešných dokladů k útěku a za napomáhání nepříteli. Když později o svém pobytu ve vězení přemýšlela, řekla: „Vězení není příjemné místo, ale není to koncentrační tábor.“
© Getty Images
8 / 33 Fotos
Koncentrační tábor
- V roce 1943 ji však přeplněná věznice poslala do Osvětimi. Anita barvitě popsala chaos a hrůzu, které ji po příjezdu čekaly.
© Getty Images
9 / 33 Fotos
Teror v Osvětimi
- „Bylo to velmi hlučné a celé zmatené. Neměli jste ponětí, kde jste. Štěkot psů, křik lidí... Opravdu jste se ocitli v pekle.“
© Getty Images
10 / 33 Fotos
Bolestivá vzpomínka
- Proces dehumanizace vězňů pokračoval i po příjezdu do koncentračního tábora. Byla jim vytetována identifikační čísla a oholeny hlavy.
© Getty Images
11 / 33 Fotos
Rozhovor, který jí změnil život
- V té době se Anita náhodně zmínila spoluvězeňkyni, že hraje na violoncello, což byla zdánlivá maličkost, která zásadně změnila její osud.
© Getty Images
12 / 33 Fotos
Osudové setkání
- Spoluvězeňkyně odvedla Anitu k Almě Rosé, slavné rakousko-židovské houslistce, která byla rovněž vězněna a nyní byla dirigentkou táborového orchestru.
© Getty Images
13 / 33 Fotos
Zábava pro nepřítele
- Anita se poté připojila k ženskému orchestru a hrála pro nacistické důstojníky a pracovníky tábora. Ačkoli to zpočátku byla vynucená povinnost, nakonec se to stalo jejich záchranným lanem.
© Getty Images
14 / 33 Fotos
Hořká symfonie
- Ve filmu „Hraní o čas“ (1980) hrála Almu Rosé americko-kanadská herečka Jane Alexander (na snímku uprostřed v šedém kabátě). Film mimo jiné ukazoval srdcervoucí scény, jak byl orchestr nucen hrát hudbu, když vězni přicházeli do Osvětimi.
© Getty Images
15 / 33 Fotos
Anita a její kolegové z orchestru
- Ve stejném filmu si legendární herečka Vanessa Redgrave zahrála Fanii Fénelon, francouzsko-židovskou hudebnici, která byla rovněž členkou ženského orchestru v Osvětimi a autorkou životopisu, který film inspiroval.
© Getty Images
16 / 33 Fotos
Zaměření na dokonalost
- Anita popsala skutečnou Almu Rosé, neteř skladatele Gustava Mahlera, jako impozantní osobnost, která vyžadovala dokonalost, a to i vzhledem k okolnostem, kterým byla vystavena.
© Getty Images
17 / 33 Fotos
Dočasný únik
- „Dokázala nás tak zaměstnat starostmi o to, co budeme hrát a jak dobře, že jsme na chvíli zapomněli na strach z toho, co s námi bude,“ řekla Anita.
© Getty Images
18 / 33 Fotos
Maskování situace hudbou
- Hudba orchestru, ačkoli se často omezovala na vojenské pochody, jim poskytovala chvilkovou úlevu od hrůz, které je obklopovaly.
© Getty Images
19 / 33 Fotos
Psychická odolnost
- „Nějak se smíříte s tím, že vás nakonec dostanou, ale dokud vás nedostanou, prostě pokračujete dál,“ řekla Anita a přemýšlela o své psychické odolnosti, která jí pomáhala pokračovat.
© Getty Images
20 / 33 Fotos
Zůstala silná
- Navzdory chmurným okolnostem se Anita zasloužila o to, že jim Alma Rosé pomohla zachovat si důstojnost. „Za své životy vděčíme Almě. Měla důstojnost, která se vnucovala i Němcům. Dokonce i Němci se k ní chovali, jako by byla příslušnicí lidské rasy.“
© Getty Images
21 / 33 Fotos
Další loučení
- V dubnu 1944 však Alma Rosé zemřela na podezření na botulismus a orchestr přestal hrát. Ženy byly poté poslány do jiného koncentračního tábora, Bergen-Belsenu, kde byly podmínky ještě horší.
© Getty Images
22 / 33 Fotos
Tábor Bergen-Belsen
- Anita vzpomínala: „Nebyl to vlastně vyhlazovací tábor – byl to tábor, kde lidé zahynuli. Nebyly tam žádné plynové komory, nebylo totiž potřeba plynových komor – umíralo se jen na nemoci a hladem.“
© Getty Images
23 / 33 Fotos
Osvobození Bergen-Belsenu
- Anita stěží přežila a její stav se rychle zhoršoval. Tábor osvobodila britská vojska v dubnu 1945, právě včas, aby jí zachránila život. „Myslím, že ještě týden a pravděpodobně bychom to nepřežili, protože už nebylo žádné jídlo ani voda,“ řekla.
© Getty Images
24 / 33 Fotos
Historický moment
- Desítky let po tomto utrpení se Anita zúčastnila historického setkání v pamětním centru holokaustu Beth Shalom (dnes Národní centrum a muzeum holkaustu) v Newarku v Anglii. Setkala se zde s ruským armádním generálem Vasilijem Petrenkem (1912-2003), který se v roce 1945 podílel na osvobození Osvětimi.
© Getty Images
25 / 33 Fotos
Život jde dál
- Po válce se Anita Laskerová a její sestra Renate setkaly ve Velké Británii se starší sestrou Marianne. Anita si nakonec vybudovala úspěšnou kariéru violoncellistky a stala se zakládající členkou Anglického komorního orchestru.
© Getty Images
26 / 33 Fotos
Stále ji však pronásleduje trauma
- Její poválečné reflexe odhalily trvalé psychické jizvy z prožitého utrpení. Řekla: „Bylo by pro mě naprosto nemožné mluvit se svými dětmi německy.“
© Getty Images
27 / 33 Fotos
Vzpomínky a strach
- Dlouhá léta se Německu vyhýbala, pronásledovala ji obava, že kdokoli v určitém věku mohl být „právě ten, kdo zavraždil mé rodiče“.
© Getty Images
28 / 33 Fotos
Postoj proti nenávisti
- Postupem času přestala být ve svých názorech tak tvrdá. V roce 2018, ve svých 93 letech, promluvila k politikům v německém parlamentu a řekla: „Jak vidíte, porušila jsem svou přísahu – před mnoha a mnoha lety – a nelituji toho. Je to docela jednoduché: nenávist je jed a nakonec škodí nejvíc.“
© Getty Images
29 / 33 Fotos
Silný příběh
- Její příběh stále rezonuje u diváků po celém světě. V dokumentárním filmu „Ve stínu velitele“ z roku 2024 se Anita setkává s Hansem Jürgenem Hössem, 87letým synem Rudolfa Hösse: důstojníka SS, který v letech 1940-1945 velel Osvětimi.
© NL Beeld
30 / 33 Fotos
Střety realit
- Dokumentární film, v němž je konfrontován s otcovou minulostí, působivě ukazuje kontrast mezi Hansovým privilegovaným dětstvím a Anitinými otřesnými zážitky z koncentračního tábora.
© NL Beeld
31 / 33 Fotos
Síla komunity
- Navzdory veškerému utrpení Laskerová částečně vděčila za své přežití proměňující síle umění a společenství tváří v tvář brutalitě. Vysvětlila: „Myslím, že jedním z klíčových faktorů přežití bylo být s ostatními lidmi. Kdo zůstal sám, neměl téměř žádnou šanci.“ Zdroje: (BBC) (The New York Times) (News24)
© Getty Images
32 / 33 Fotos
© Getty Images
0 / 33 Fotos
Mládí
- Anita se narodila do vzdělané židovské rodiny v Breslau (dnešní polská Vratislav, tehdy součást Německa) a vyrůstala obklopena hudbou. Její matka, houslistka, a otec, právník, podporovali její vášeň. Už jako náctiletá věděla, že chce být violoncellistkou.
© Getty Images
1 / 33 Fotos
První náznaky zla
- V době, kdy v nacistickém Německu sílil antisemitismus, se však její sen setkal s překážkami, protože se snažila najít v Breslau učitele violoncella, který by byl ochoten učit židovské dítě.
© Getty Images
2 / 33 Fotos
První náznaky zla
- V dokumentu BBC z roku 1996 popsala svou rodinu jako „typickou asimilovanou německo-židovskou rodinu“, ale jejich život se brzy začal dramaticky měnit. Vzpomínala, že ve škole byla segregována a kvůli studiu se musela přestěhovat do Berlína.
© Getty Images
3 / 33 Fotos
Brutální zvrat událostí
- Postupné pronásledování židovského obyvatelstva se 9. listopadu 1938 změnilo přímo v násilné. V noci nechvalně proslulé jako Křišťálová noc neboli „noc rozbitého skla“ nacisté ničili židovské domy, obchody a modlitebny. Tento náhlý a brutální útok přiměl Anitu k rychlé cestě z Berlína zpět k rodičům.
© Getty Images
4 / 33 Fotos
Tíhla k umění
- Navzdory rostoucímu nebezpečí se její rodiče snažili udržet doma pocit normálnosti a zdůrazňovali význam kultury. Jak Anita vzpomínala, říkali: „Tohle nám nikdo nevezme.“
© Getty Images
5 / 33 Fotos
Rozloučení
- V dubnu 1942 však byli její rodiče deportováni a museli Anitu a její sestru Renate opustit. Anita na tuto scénu vzpomínala velmi živě: „Šli jsme přes Breslau, nejen moji rodiče, ale celá kolona lidí, na toto konkrétní místo a loučili se. To byl konec.“
© Getty Images
6 / 33 Fotos
Váleční sirotci
- Po deportaci rodičů byly Anita a Renate poslány do židovského sirotčince. Vymyslely plán útěku z nacistického Německa, ale jejich pokus se nezdařil.
© Getty Images
7 / 33 Fotos
Čas ve vězení
- Anita byla odsouzena k 18 měsícům vězení za padělání, pokus o použití falešných dokladů k útěku a za napomáhání nepříteli. Když později o svém pobytu ve vězení přemýšlela, řekla: „Vězení není příjemné místo, ale není to koncentrační tábor.“
© Getty Images
8 / 33 Fotos
Koncentrační tábor
- V roce 1943 ji však přeplněná věznice poslala do Osvětimi. Anita barvitě popsala chaos a hrůzu, které ji po příjezdu čekaly.
© Getty Images
9 / 33 Fotos
Teror v Osvětimi
- „Bylo to velmi hlučné a celé zmatené. Neměli jste ponětí, kde jste. Štěkot psů, křik lidí... Opravdu jste se ocitli v pekle.“
© Getty Images
10 / 33 Fotos
Bolestivá vzpomínka
- Proces dehumanizace vězňů pokračoval i po příjezdu do koncentračního tábora. Byla jim vytetována identifikační čísla a oholeny hlavy.
© Getty Images
11 / 33 Fotos
Rozhovor, který jí změnil život
- V té době se Anita náhodně zmínila spoluvězeňkyni, že hraje na violoncello, což byla zdánlivá maličkost, která zásadně změnila její osud.
© Getty Images
12 / 33 Fotos
Osudové setkání
- Spoluvězeňkyně odvedla Anitu k Almě Rosé, slavné rakousko-židovské houslistce, která byla rovněž vězněna a nyní byla dirigentkou táborového orchestru.
© Getty Images
13 / 33 Fotos
Zábava pro nepřítele
- Anita se poté připojila k ženskému orchestru a hrála pro nacistické důstojníky a pracovníky tábora. Ačkoli to zpočátku byla vynucená povinnost, nakonec se to stalo jejich záchranným lanem.
© Getty Images
14 / 33 Fotos
Hořká symfonie
- Ve filmu „Hraní o čas“ (1980) hrála Almu Rosé americko-kanadská herečka Jane Alexander (na snímku uprostřed v šedém kabátě). Film mimo jiné ukazoval srdcervoucí scény, jak byl orchestr nucen hrát hudbu, když vězni přicházeli do Osvětimi.
© Getty Images
15 / 33 Fotos
Anita a její kolegové z orchestru
- Ve stejném filmu si legendární herečka Vanessa Redgrave zahrála Fanii Fénelon, francouzsko-židovskou hudebnici, která byla rovněž členkou ženského orchestru v Osvětimi a autorkou životopisu, který film inspiroval.
© Getty Images
16 / 33 Fotos
Zaměření na dokonalost
- Anita popsala skutečnou Almu Rosé, neteř skladatele Gustava Mahlera, jako impozantní osobnost, která vyžadovala dokonalost, a to i vzhledem k okolnostem, kterým byla vystavena.
© Getty Images
17 / 33 Fotos
Dočasný únik
- „Dokázala nás tak zaměstnat starostmi o to, co budeme hrát a jak dobře, že jsme na chvíli zapomněli na strach z toho, co s námi bude,“ řekla Anita.
© Getty Images
18 / 33 Fotos
Maskování situace hudbou
- Hudba orchestru, ačkoli se často omezovala na vojenské pochody, jim poskytovala chvilkovou úlevu od hrůz, které je obklopovaly.
© Getty Images
19 / 33 Fotos
Psychická odolnost
- „Nějak se smíříte s tím, že vás nakonec dostanou, ale dokud vás nedostanou, prostě pokračujete dál,“ řekla Anita a přemýšlela o své psychické odolnosti, která jí pomáhala pokračovat.
© Getty Images
20 / 33 Fotos
Zůstala silná
- Navzdory chmurným okolnostem se Anita zasloužila o to, že jim Alma Rosé pomohla zachovat si důstojnost. „Za své životy vděčíme Almě. Měla důstojnost, která se vnucovala i Němcům. Dokonce i Němci se k ní chovali, jako by byla příslušnicí lidské rasy.“
© Getty Images
21 / 33 Fotos
Další loučení
- V dubnu 1944 však Alma Rosé zemřela na podezření na botulismus a orchestr přestal hrát. Ženy byly poté poslány do jiného koncentračního tábora, Bergen-Belsenu, kde byly podmínky ještě horší.
© Getty Images
22 / 33 Fotos
Tábor Bergen-Belsen
- Anita vzpomínala: „Nebyl to vlastně vyhlazovací tábor – byl to tábor, kde lidé zahynuli. Nebyly tam žádné plynové komory, nebylo totiž potřeba plynových komor – umíralo se jen na nemoci a hladem.“
© Getty Images
23 / 33 Fotos
Osvobození Bergen-Belsenu
- Anita stěží přežila a její stav se rychle zhoršoval. Tábor osvobodila britská vojska v dubnu 1945, právě včas, aby jí zachránila život. „Myslím, že ještě týden a pravděpodobně bychom to nepřežili, protože už nebylo žádné jídlo ani voda,“ řekla.
© Getty Images
24 / 33 Fotos
Historický moment
- Desítky let po tomto utrpení se Anita zúčastnila historického setkání v pamětním centru holokaustu Beth Shalom (dnes Národní centrum a muzeum holkaustu) v Newarku v Anglii. Setkala se zde s ruským armádním generálem Vasilijem Petrenkem (1912-2003), který se v roce 1945 podílel na osvobození Osvětimi.
© Getty Images
25 / 33 Fotos
Život jde dál
- Po válce se Anita Laskerová a její sestra Renate setkaly ve Velké Británii se starší sestrou Marianne. Anita si nakonec vybudovala úspěšnou kariéru violoncellistky a stala se zakládající členkou Anglického komorního orchestru.
© Getty Images
26 / 33 Fotos
Stále ji však pronásleduje trauma
- Její poválečné reflexe odhalily trvalé psychické jizvy z prožitého utrpení. Řekla: „Bylo by pro mě naprosto nemožné mluvit se svými dětmi německy.“
© Getty Images
27 / 33 Fotos
Vzpomínky a strach
- Dlouhá léta se Německu vyhýbala, pronásledovala ji obava, že kdokoli v určitém věku mohl být „právě ten, kdo zavraždil mé rodiče“.
© Getty Images
28 / 33 Fotos
Postoj proti nenávisti
- Postupem času přestala být ve svých názorech tak tvrdá. V roce 2018, ve svých 93 letech, promluvila k politikům v německém parlamentu a řekla: „Jak vidíte, porušila jsem svou přísahu – před mnoha a mnoha lety – a nelituji toho. Je to docela jednoduché: nenávist je jed a nakonec škodí nejvíc.“
© Getty Images
29 / 33 Fotos
Silný příběh
- Její příběh stále rezonuje u diváků po celém světě. V dokumentárním filmu „Ve stínu velitele“ z roku 2024 se Anita setkává s Hansem Jürgenem Hössem, 87letým synem Rudolfa Hösse: důstojníka SS, který v letech 1940-1945 velel Osvětimi.
© NL Beeld
30 / 33 Fotos
Střety realit
- Dokumentární film, v němž je konfrontován s otcovou minulostí, působivě ukazuje kontrast mezi Hansovým privilegovaným dětstvím a Anitinými otřesnými zážitky z koncentračního tábora.
© NL Beeld
31 / 33 Fotos
Síla komunity
- Navzdory veškerému utrpení Laskerová částečně vděčila za své přežití proměňující síle umění a společenství tváří v tvář brutalitě. Vysvětlila: „Myslím, že jedním z klíčových faktorů přežití bylo být s ostatními lidmi. Kdo zůstal sám, neměl téměř žádnou šanci.“ Zdroje: (BBC) (The New York Times) (News24)
© Getty Images
32 / 33 Fotos
Jak hudba zachránila život mladé dívky v Osvětimi
Ponurá, ale život zachraňující symfonie
© Getty Images
Hudební talent dospívající dívky se v hrůzách vyhlazovacího tábora Osvětim stal jejím záchranným lanem. Nacisté založili táborový orchestr, aby měli nějakou zábavu, a pro Anitu Lasker-Wallfischovou se hudba stala víc než jen vášní – byla jejím klíčem k přežití. Jak se ale mladá dívka dokázala udržet v tak nepředstavitelné temnotě?
Klikněte na tuto galerii a objevte Anitin neobyčejný příběh – od talentované studentky hudby až po přeživší holocaustu. Zjistěte, jak jí síla hudby pomohla přežít nemyslitelné.
RECOMMENDED FOR YOU




































MOST READ
- Last Hour
- Last Day
- Last Week