Tady si budete chtít udržet odstup (a možná i lékárničku)
Ať už vás zahřeje u srdce vrtící se ocas psa nebo vás uklidní předení kočky, citové pouto, které mnozí lidé se zvířaty mají, může být opravdu hluboké. Pro některé jsou zvířata víc než jen společníci — jsou to členové rodiny, terapeuti, někdy dokonce spřízněné duše. Jiní však ke zvířatům pociťují spíš lhostejnost, nevoli nebo dokonce strach. Co stojí za tak výraznými rozdíly v tom, jak lidé vnímají zvířata?
Odpověď najdeme v zajímavé kombinaci vědy, psychologie, evoluce a kultury. Od dob, kdy naši předci žili bok po boku se zvířaty, až po hormony, které se uvolňují, když hladíme štěně — důvody, proč ke zvířatům cítíme to, co cítíme, jsou složité a mnohdy zajímavé.
Čtěte dál a zjistěte, proč nás naši chlupatí, opeření nebo šupinatí přátelé tolik ovlivňují.
Lidé jsou se zvířaty spojeni již od pravěku. Tyto rané vztahy nesloužily pouze k přežití, ale položily základy emocionálních vazeb, díky nimž se některá zvířata stala důvěryhodnými společníky, a nikoli pouze nástroji nebo zdrojem potravy.
V dávných společnostech měla péče o zvířata praktický smysl — zvyšovala šance na přežití a podporovala spolupráci. Skupiny, které ke zvířatům cítily empatii, lépe prosperovaly a tuto schopnost si předávaly z generace na generaci. I dnes právě tato vlastnost ovlivňuje, jaký vztah máme ke svým mazlíčkům.
Domestikace začala ve chvíli, kdy si první lidé vytvořili přátelské vztahy s některými zvířaty. Když je začali vnímat spíš jako společníky než jako potravu, položili tím základy dnešních domácích mazlíčků. Jejich předky byli ti jedinci, kteří vynikali krotkostí a společenskostí.
Výzkumy naznačují, že láska ke zvířatům může mít genetický základ. Někteří lidé k mazlíčkům přirozeně tíhnou, zatímco jiní ne. Tato zděděná tendence možná sahá až k evolučním výhodám, které přinášela krotkost a soužití se zvířaty.
Lidé mohou být geneticky předurčeni k lásce k přírodě a živým tvorům. Hypotéza biofilie naznačuje, že máme vrozenou tendenci spojovat se se zvířaty a přírodou, protože nám to v čím dál umělejších prostředích poskytuje emocionální rovnováhu.
Moderní život nás často vzdaluje od přírody. Domácí mazlíčci nám ale každý den připomínají, že existuje svět i mimo technologie — pomáhají nám vnímat životní prostředí, propojují nás s přírodními cykly a podporují naši duševní pohodu.
Zvířecí rysy, které připomínají lidská miminka (například velké oči nebo malý nos), aktivují naše přirozené pečovatelské instinkty. Tento „dětský vzorec“ nás podněcuje k tomu, abychom se o zvířata starali a chránili je, zejména ta, která mají tento roztomilý a zranitelný vzhled.
Interakce s domácími mazlíčky zvyšuje hladinu oxytocinu, hormonu odpovědného za vytváření vazeb a lásku. Tato chemická vazba odráží to, co cítíme k rodině, a prohlubuje emocionální pouto mezi lidmi a jejich milovanými zvířaty.
Skeny mozku ukazují, že pohled na naše mazlíčky aktivuje centra emocí a odměn podobně, jako když vidíme milovanou osobu. Tato neurologická reakce posiluje náklonnost a dělá chvíle strávené se zvířaty emočně naplňující a hluboce uspokojující.
Mazlíčci ale nepřinášejí jen společnost. Je vědecky prokázáno, že pomáhají snižovat stres, zlepšují náladu a podporují celkové zdraví. Jejich přítomnost nás motivuje k dennímu režimu, poskytuje emoční oporu a má pozitivní vliv na naši duševní pohodu — a to viditelně a dlouhodobě.
Lidé, kteří milují zvířata, obvykle v psychologických testech dosahují vysokého skóre v empatii. Mají totiž přirozenou tendenci vnímat pocity a potřeby druhých. Tento soucit se pak snadno přenáší i na zvířata a vede k touze o ně pečovat, chránit je a vytvářet si s nimi silné citové vazby.
Pozitivní zážitky s mazlíčky v dětství často formují celoživotní lásku ke zvířatům. Děti, které vyrůstají se zvířaty, se učí empatii a navazování vztahů. Naopak ti, kdo měli se zvířaty málo zkušeností nebo zažili negativní situace, si mohou vypěstovat lhostejnost nebo dokonce strach.
Lidé, kteří milují své mazlíčky, jim často přisuzují lidské vlastnosti — mluví na ně, snaží se rozpoznat jejich emoce a zacházejí s nimi jako s členy rodiny. Odborníci se domnívají, že ti, kteří zvířata nemají rádi, naopak často uplatňují princip hierarchie, v níž jsou zvířata vnímána jako méněcenná a nerovná lidem.
Pejskaři bývají společenští a mají rádi řád, zatímco milovníci koček spíš tíhnou k nezávislosti a tvořivosti. Osobnostní rysy často ovlivňují, ke kterému zvířeti lidé přirozeně tíhnou, což může vysvětlovat rozdíly v preferencích i náklonnosti.
Míra náklonnosti člověka ke zvířatům často závisí i na vzhledu a instinktech. Savci s jemnými rysy nám připadají roztomilí, zatímco plazi nebo hmyz v nás mohou vyvolávat strach nebo odpor. Tyto reakce mají hluboké evoluční kořeny a sloužily k ochraně našich předků před nebezpečím.
V některých kulturách je chov domácích mazlíčků vzácný nebo vnímán jinak. Zatímco západní společnosti často zvířata polidšťují, jinde jsou vnímána hlavně jako pracovní síla nebo zdroj obživy. Kulturní prostředí tedy výrazně ovlivňuje, zda jsou zvířata milována, nebo jen tolerována.
Náboženské přesvědčení často ovlivňuje, jak lidé vnímají zvířata. Některé kultury, například původní obyvatelé Ameriky nebo hinduisté, je uctívají jako posvátná. Jiné kladou důraz na nadřazenost člověka. Tyto pohledy mohou buď podporovat hluboký respekt a lásku ke zvířatům, nebo vytvářet emoční odstup.
Zvířata, která jsou vnímána jako potrava nebo škůdci, si lidé obvykle hůř zamilují. Kulturní role — například hospodářská zvířata, škůdci nebo pracovní síla — často brání navázání citového vztahu, protože náklonnost může být v rozporu s praktickým nebo užitkovým pohledem na zvířata.
Dnes se domácí mazlíčci mají lépe než kdy dřív. Protože lidé mívají méně dětí a víc emočního prostoru, často se ke svým mazlíčkům chovají skoro jako k vlastním dětem. Tento moderní přístup posiluje naši lásku ke zvířatům a mění způsob, jakým společnost vnímá vztahy mezi lidmi a zvířaty.
Mnoho lidí dokonce své mazlíčky vnímá jako vlastní děti a plně je začleňuje do rodinného života. Tyto takzvaná „chlupatá miminka“ dostávají stejnou lásku, péči i oslavy jako ostatní členové rodiny.
Mnoho lidí, kteří zvířata nemilují, k tomu jednoduše nikdy nemělo příležitost. Pokud v dětství nezažili pozitivní chvíle se zvířaty, zůstávají pro ně cizí nebo nepodstatná, a proto je těžké si k nim časem vytvořit citové pouto.
Strach způsobený kousnutím, útokem nebo ztrátou může také vést k celoživotní averzi ke zvířatům. Negativní zážitky z dětství často přehluší zvědavost i empatii, takže je těžké zvířatům znovu důvěřovat, natož je milovat, pokud nám někdy ublížila.
Někteří lidé se domácím mazlíčkům nevyhýbají proto, že by je neměli rádi, ale kvůli nárokům, které jejich chov přináší. Zvířata vyžadují čas, péči a finanční prostředky — a tyto překážky často vedou k tomu, že lidé zvířata obdivují spíše z dálky, aniž by se chtěli zavázat k jejich vlastnictví.
Obavy o čistotu nebo bezpečnost často lidem brání navázat blízký vztah se zvířaty. Přesvědčení, že mazlíčci přenášejí nemoci nebo se mohou chovat nepředvídatelně, vytváří citový odstup — zvlášť když tento pohled podporuje výchova, kultura nebo média.
Některé povahové rysy, jako je dominance, materialismus nebo nízká míra empatie, mohou snižovat sklony mít rád zvířata. Někteří lidé zkrátka v kontaktu se zvířaty nenacházejí emoční naplnění a dávají přednost kontrole, logice nebo vztahům s ostatními lidmi.
Ne každý potřebuje nebo touží po citovém poutu se zvířaty. Někteří lidé upřednostňují vztahy s ostatními lidmi a zvířata vnímají jako zbytečná. Jejich náklonnost zůstává zaměřená na lidské vztahy, často kvůli osobním hodnotám nebo způsobu výchovy.
Naše okolí často ovlivňuje, jestli je láska ke zvířatům považována za normální, nebo spíš zvláštní. Někteří lidé své city ke zvířatům schválně potlačují ze strachu, že by je okolí odsoudilo, i když si ve skutečnosti jejich společnost užívají.
Morální názory také ovlivňují, jak lidé vnímají zvířata. Někteří se lásce ke zvířatům vyhýbají, protože chtějí pomáhat hlavně lidem. Jiní mají zase pocit vnitřního rozporu, když jedí maso, ale milují své mazlíčky. Etické otázky tak mohou náklonnost ke zvířatům oslabit nebo změnit.
Ve vzácných případech lidem úplně chybí empatie a mohou zvířatům i ubližovat. Tito lidé si nevytvářejí citové vazby a zvířata vnímají spíš jako nástroje nebo hrozby, ne jako společníky, kteří si zaslouží péči a lásku.
Náklonnost ke zvířatům leží na škále, kterou ovlivňují genetika, výchova, kultura i osobnost. Zatímco někteří lidé si se zvířaty vytvářejí silné pouto, jiní k nim cítí spíš lhostejnost. Ani jedno není špatně — jde jen o odraz složité povahy našich citových vztahů.
Zdroje: (The Conversation) (The Independent) (Britannica) (National Institutes of Health) (Neuroscience News) (Animal Lovers Network) (CBS News)
Proč někteří lidé milují zvířata a jiní ne? Věda má odpověď
Škála emocí formovaná přírodou, výchovou a vším mezi tím
LIFESTYLE mazlíčci
Ať už vás zahřeje u srdce vrtící se ocas psa nebo vás uklidní předení kočky, citové pouto, které mnozí lidé se zvířaty mají, může být opravdu hluboké. Pro některé jsou zvířata víc než jen společníci — jsou to členové rodiny, terapeuti, někdy dokonce spřízněné duše. Jiní však ke zvířatům pociťují spíš lhostejnost, nevoli nebo dokonce strach. Co stojí za tak výraznými rozdíly v tom, jak lidé vnímají zvířata?
Odpověď najdeme v zajímavé kombinaci vědy, psychologie, evoluce a kultury. Od dob, kdy naši předci žili bok po boku se zvířaty, až po hormony, které se uvolňují, když hladíme štěně — důvody, proč ke zvířatům cítíme to, co cítíme, jsou složité a mnohdy zajímavé.
Čtěte dál a zjistěte, proč nás naši chlupatí, opeření nebo šupinatí přátelé tolik ovlivňují.