Další papež bude muset řešit řadu znepokojivých problémů
Hudební talent dospívající dívky se v hrůzách vyhlazovacího tábora Osvětim stal jejím záchranným lanem. Nacisté založili táborový orchestr, aby měli nějakou zábavu, a pro Anitu Lasker-Wallfischovou se hudba stala víc než jen vášní – byla jejím klíčem k přežití. Jak se ale mladá dívka dokázala udržet v tak nepředstavitelné temnotě?
Klikněte na tuto galerii a objevte Anitin neobyčejný příběh – od talentované studentky hudby až po přeživší holocaustu. Zjistěte, jak jí síla hudby pomohla přežít nemyslitelné.
Anita se narodila do vzdělané židovské rodiny v Breslau (dnešní polská Vratislav, tehdy součást Německa) a vyrůstala obklopena hudbou. Její matka, houslistka, a otec, právník, podporovali její vášeň. Už jako náctiletá věděla, že chce být violoncellistkou.
V době, kdy v nacistickém Německu sílil antisemitismus, se však její sen setkal s překážkami, protože se snažila najít v Breslau učitele violoncella, který by byl ochoten učit židovské dítě.
V dokumentu BBC z roku 1996 popsala svou rodinu jako „typickou asimilovanou německo-židovskou rodinu“, ale jejich život se brzy začal dramaticky měnit. Vzpomínala, že ve škole byla segregována a kvůli studiu se musela přestěhovat do Berlína.
Postupné pronásledování židovského obyvatelstva se 9. listopadu 1938 změnilo přímo v násilné. V noci nechvalně proslulé jako Křišťálová noc neboli „noc rozbitého skla“ nacisté ničili židovské domy, obchody a modlitebny. Tento náhlý a brutální útok přiměl Anitu k rychlé cestě z Berlína zpět k rodičům.
Navzdory rostoucímu nebezpečí se její rodiče snažili udržet doma pocit normálnosti a zdůrazňovali význam kultury. Jak Anita vzpomínala, říkali: „Tohle nám nikdo nevezme.“
V dubnu 1942 však byli její rodiče deportováni a museli Anitu a její sestru Renate opustit. Anita na tuto scénu vzpomínala velmi živě: „Šli jsme přes Breslau, nejen moji rodiče, ale celá kolona lidí, na toto konkrétní místo a loučili se. To byl konec.“
Po deportaci rodičů byly Anita a Renate poslány do židovského sirotčince. Vymyslely plán útěku z nacistického Německa, ale jejich pokus se nezdařil.
Anita byla odsouzena k 18 měsícům vězení za padělání, pokus o použití falešných dokladů k útěku a za napomáhání nepříteli. Když později o svém pobytu ve vězení přemýšlela, řekla: „Vězení není příjemné místo, ale není to koncentrační tábor.“
V roce 1943 ji však přeplněná věznice poslala do Osvětimi. Anita barvitě popsala chaos a hrůzu, které ji po příjezdu čekaly.
„Bylo to velmi hlučné a celé zmatené. Neměli jste ponětí, kde jste. Štěkot psů, křik lidí... Opravdu jste se ocitli v pekle.“
Proces dehumanizace vězňů pokračoval i po příjezdu do koncentračního tábora. Byla jim vytetována identifikační čísla a oholeny hlavy.
V té době se Anita náhodně zmínila spoluvězeňkyni, že hraje na violoncello, což byla zdánlivá maličkost, která zásadně změnila její osud.
Spoluvězeňkyně odvedla Anitu k Almě Rosé, slavné rakousko-židovské houslistce, která byla rovněž vězněna a nyní byla dirigentkou táborového orchestru.
Anita se poté připojila k ženskému orchestru a hrála pro nacistické důstojníky a pracovníky tábora. Ačkoli to zpočátku byla vynucená povinnost, nakonec se to stalo jejich záchranným lanem.
Ve filmu „Hraní o čas“ (1980) hrála Almu Rosé americko-kanadská herečka Jane Alexander (na snímku uprostřed v šedém kabátě). Film mimo jiné ukazoval srdcervoucí scény, jak byl orchestr nucen hrát hudbu, když vězni přicházeli do Osvětimi.
Ve stejném filmu si legendární herečka Vanessa Redgrave zahrála Fanii Fénelon, francouzsko-židovskou hudebnici, která byla rovněž členkou ženského orchestru v Osvětimi a autorkou životopisu, který film inspiroval.
Anita popsala skutečnou Almu Rosé, neteř skladatele Gustava Mahlera, jako impozantní osobnost, která vyžadovala dokonalost, a to i vzhledem k okolnostem, kterým byla vystavena.
„Dokázala nás tak zaměstnat starostmi o to, co budeme hrát a jak dobře, že jsme na chvíli zapomněli na strach z toho, co s námi bude,“ řekla Anita.
Hudba orchestru, ačkoli se často omezovala na vojenské pochody, jim poskytovala chvilkovou úlevu od hrůz, které je obklopovaly.
„Nějak se smíříte s tím, že vás nakonec dostanou, ale dokud vás nedostanou, prostě pokračujete dál,“ řekla Anita a přemýšlela o své psychické odolnosti, která jí pomáhala pokračovat.
Navzdory chmurným okolnostem se Anita zasloužila o to, že jim Alma Rosé pomohla zachovat si důstojnost. „Za své životy vděčíme Almě. Měla důstojnost, která se vnucovala i Němcům. Dokonce i Němci se k ní chovali, jako by byla příslušnicí lidské rasy.“
V dubnu 1944 však Alma Rosé zemřela na podezření na botulismus a orchestr přestal hrát. Ženy byly poté poslány do jiného koncentračního tábora, Bergen-Belsenu, kde byly podmínky ještě horší.
Anita vzpomínala: „Nebyl to vlastně vyhlazovací tábor – byl to tábor, kde lidé zahynuli. Nebyly tam žádné plynové komory, nebylo totiž potřeba plynových komor – umíralo se jen na nemoci a hladem.“
Anita stěží přežila a její stav se rychle zhoršoval. Tábor osvobodila britská vojska v dubnu 1945, právě včas, aby jí zachránila život. „Myslím, že ještě týden a pravděpodobně bychom to nepřežili, protože už nebylo žádné jídlo ani voda,“ řekla.
Desítky let po tomto utrpení se Anita zúčastnila historického setkání v pamětním centru holokaustu Beth Shalom (dnes Národní centrum a muzeum holkaustu) v Newarku v Anglii. Setkala se zde s ruským armádním generálem Vasilijem Petrenkem (1912-2003), který se v roce 1945 podílel na osvobození Osvětimi.
Po válce se Anita Laskerová a její sestra Renate setkaly ve Velké Británii se starší sestrou Marianne. Anita si nakonec vybudovala úspěšnou kariéru violoncellistky a stala se zakládající členkou Anglického komorního orchestru.
Její poválečné reflexe odhalily trvalé psychické jizvy z prožitého utrpení. Řekla: „Bylo by pro mě naprosto nemožné mluvit se svými dětmi německy.“
Dlouhá léta se Německu vyhýbala, pronásledovala ji obava, že kdokoli v určitém věku mohl být „právě ten, kdo zavraždil mé rodiče“.
Postupem času přestala být ve svých názorech tak tvrdá. V roce 2018, ve svých 93 letech, promluvila k politikům v německém parlamentu a řekla: „Jak vidíte, porušila jsem svou přísahu – před mnoha a mnoha lety – a nelituji toho. Je to docela jednoduché: nenávist je jed a nakonec škodí nejvíc.“
Její příběh stále rezonuje u diváků po celém světě. V dokumentárním filmu „Ve stínu velitele“ z roku 2024 se Anita setkává s Hansem Jürgenem Hössem, 87letým synem Rudolfa Hösse: důstojníka SS, který v letech 1940-1945 velel Osvětimi.
Dokumentární film, v němž je konfrontován s otcovou minulostí, působivě ukazuje kontrast mezi Hansovým privilegovaným dětstvím a Anitinými otřesnými zážitky z koncentračního tábora.
Navzdory veškerému utrpení Laskerová částečně vděčila za své přežití proměňující síle umění a společenství tváří v tvář brutalitě. Vysvětlila: „Myslím, že jedním z klíčových faktorů přežití bylo být s ostatními lidmi. Kdo zůstal sám, neměl téměř žádnou šanci.“
Zdroje: (BBC) (The New York Times) (News24)
Jak hudba zachránila život mladé dívky v Osvětimi
Ponurá, ale život zachraňující symfonie
LIFESTYLE Druhá světová válka
Hudební talent dospívající dívky se v hrůzách vyhlazovacího tábora Osvětim stal jejím záchranným lanem. Nacisté založili táborový orchestr, aby měli nějakou zábavu, a pro Anitu Lasker-Wallfischovou se hudba stala víc než jen vášní – byla jejím klíčem k přežití. Jak se ale mladá dívka dokázala udržet v tak nepředstavitelné temnotě?
Klikněte na tuto galerii a objevte Anitin neobyčejný příběh – od talentované studentky hudby až po přeživší holocaustu. Zjistěte, jak jí síla hudby pomohla přežít nemyslitelné.