Další papež bude muset řešit řadu znepokojivých problémů
Enceladus je jedním ze 146 měsíců Saturnu. Je také jedním z vědecky nejzajímavějších cílů sluneční soustavy, protože tento malý ledový svět skrývá pod svou kůrou obrovský oceán tekuté slané vody.
Vědci se o tomto skrytém oceánu dozvěděli poprvé v roce 2015 poté, co mise NASA Cassini pozorovala gejzíry, které z jižní polární oblasti měsíce chrlí do vesmíru vodní páru a ledové částice.
Výtrysky, na které sonda Cassini narazila, byly vytlačeny hydrotermálními průduchy na mořském dně. Zajímavé je, že mise potvrdila, že Enceladus má ve svém oceánu vhodné chemické složky pro mikrobiální život.
Vesmírný teleskop NASA Jamese Webba učinil další objev, když přístroje odhalily podrobnosti o tom, jak Enceladus zásobuje vodou celý systém prstencové planety.
V tomto systému se nachází i Mimas, další ze Saturnových měsíců, o němž se předpokládá, že ukrývá obrovské zásoby vody. Mimas je zobrazen na chladném, modře zbarveném pozadí severní polokoule Saturnu.
Mimas, který sonda Cassini rovněž několikrát snímala, je extrémně kráterovitý a navenek neaktivní. V roce 2024 však vědci z pařížské observatoře ve Francii odhalili data, která potvrzují přítomnost oceánu pod jeho celým ledovým povrchem.
K tomuto závěru dospěli na základě studia vlivu rotace Mimasu na jeho oběžnou dráhu způsobenou malými oscilacemi, tzv. libracemi. Tyto jevy lze vysvětlit pouze přítomností vlnícího se moře. Své závěry publikovali 8. února 2024 v časopise Nature.
Trpasličí planeta známá jako Ceres se nachází ve středu hlavního pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupiteru.
Vědci z mise sondy NASA Dawn zjistili, že na povrchu Ceresu je voda, což naznačuje přítomnost dávného podzemního oceánu.
Pokud je jejich hypotéza správná, Ceres má pravděpodobně pevné jádro a plášť z vodního ledu. Pokud se to potvrdí, má tato malá planetární hmota více vody než Země. Schéma znázorňuje možnou vnitřní strukturu planetky Ceres.
Vědci NASA již v 60. letech minulého století zjistili, že povrch Europy tvoří převážně vodní led. O několik desetiletí později se čtvrtý největší z 95 Jupiterových měsíců ukazuje jako stejně zajímavý. Nedávný objev nových typů slaného ledu by mohl vysvětlit materiál ve světle hnědých trhlinách a pruzích charakteristických pro jeho povrch a také poskytnout vodítko ke složení ledového pláště Europy.
Předpokládá se, že Europa má železné jádro, skalnatý plášť a oceán slané vody. Tato obrovská tekutina se nachází pod ledovým pláštěm o tloušťce pravděpodobně 15 až 25 km a její hloubka se odhaduje na 60 až 150 km.
Mohl by zde existovat život?
Aby bylo možné tuto otázku zodpovědět, musela by se každá sonda prokousat skrz železný plášť Europy až k oceánu pod ním. Je to proto, že veškerý materiál uvolněný z oceánu Europy, který se dostane na povrch, je bombardován smrtící radiací. Záření rozbíjí molekuly a mění chemické složení materiálu, čímž může zničit veškeré biosignatury neboli chemické znaky, které by mohly naznačovat přítomnost života.
Ganymedes je největší Jupiterův měsíc. Je také největším satelitem sluneční soustavy. V roce 2015 zde Hubbleův vesmírný teleskop NASA nalezl dosud nejlepší důkaz o existenci podzemního oceánu slané vody.
O šest let později Hubble objevil v atmosféře měsíce stopy vody, která vznikla tepelným únikem vodní páry z ledového povrchu Měsíce.
Vědce však fascinuje to, co se nachází pod nimi. Na Ganymedu je možná více vody než ve všech pozemských oceánech, ale teploty jsou tam tak nízké, že voda na povrchu zamrzá a oceán leží zhruba 160 km pod zemskou kůrou. Na obrázku je výřez možných vnitřních struktur tohoto masivního měsíce.
Téměř veškerá voda na Marsu se dnes nachází v podobě věčně zmrzlého ledu, který pokrývá oba póly rudé planety – severní polární čepičku (na obrázku) a jižní polární čepičku.
V roce 2015 byly na svazích kráteru Hale pozorovány sondou Mars Reconnaissance Orbiter (MRO) tmavé, úzké pruhy, které byly vytvořeny sezónním prouděním vody na povrchu Marsu. NASA později potvrdila důkazy, že na povrchu Marsu skutečně proudí tekutá voda.
Tyto tmavé útvary na horských svazích Marsu se nazývají opakující se svahové linie (recurring slope lineae, RSL). Sonda MRO pomocí kompaktního průzkumného zobrazovacího spektrometru detekovala hydratované soli, čímž potvrdila hypotézu, že pruhy jsou tvořeny slanou kapalnou vodou.
Další analýza provedená sondou, která byla speciálně navržena pro hledání vody na povrchu Marsu, odhalila příčný řez podzemním ledem na Marsu, který se nachází na strmém svahu a který je zde vidět v jasně modré barvě. Sonda, vypuštěná v roce 2005, nadále pracuje na Marsu, a to daleko za hranicí své plánované životnosti.
Na začátku roku 2004 zkoumalo marsovské vozítko Opportunity společnosti NASA vrstvy na svahu Burns Cliff v kráteru Endurance. Vyfotografovalo to, co bylo později identifikováno jako dávné potoky a podzemní vody usazené nad tím, co kdysi bývalo rozsáhlou písečnou dunou.
Předpokládá se, že v oblasti Eridanie na jižní vysočině Marsu se kdysi nacházelo rozsáhlé vnitrozemské moře s objemem vody větším než všechna ostatní marťanská jezera dohromady. Poměrně dobře zachovalé hydrotermální usazeniny na mořském dně v Eridanii jsou současné s nejstaršími důkazy života na Zemi v potenciálně podobném prostředí před 3,8 miliardami let.
Obří údolí Valles Marineris se dá přirovnat k pozemskému Grand Canyonu, ale je stejně dlouhé jako Spojené státy. Studie zveřejněná Coloradskou univerzitou a NASA 5. prosince 2002 vyslovila teorii, že voda, která mohla vyhloubit kaňony jako Valles Marineris, pochází z krátkých kataklyzmatických událostí způsobených nárazy asteroidů do povrchu Marsu a roztavením ledu pod povrchem.
Vnitřní prostor Neptunu (na obrázku) a Uranu obsahuje přibližně 50 000krát více vody než pozemské oceány. Tyto planety jsou ledovými obry vesmíru, ale jejich složení není takové, jaké byste očekávali.
Neptun, osmá a nejvzdálenější známá planeta od Slunce, je hustší, i když o něco menší. Většinu jeho hmotnosti (80 % nebo více) tvoří horká hustá tekutina z „ledového“ materiálu – vody, metanu a amoniaku. Podobně pod atmosférou Uranu leží vrstva o tloušťce 4 828 km bohatá na tekutiny, která se moc neliší od atmosféry Neptunu.
Neptun nemá žádnou určitou povrchovou vrstvu. Místo toho plyn přechází do břečky z ledu a vody. Na obou planetách se může nacházet oceán.
Komety obsahují obrovské množství vody. A není divu. Tato malá tělesa sluneční soustavy jsou v podstatě kosmické sněhové koule ze zmrzlých plynů, hornin a prachu. Na obrázku je kometa Hale-Bopp pozorovaná nad Stonehenge v Anglii 28. března 1997.
Charakteristický ohon komety se vysvětluje táním a vypařováním těkavých látek. Víme to díky odvážnému výzkumu, který byl proveden v roce 2014, kdy se sonda Rosetta setkala s kometou 67P/Churyumov-Gerasimenko.
Sonda Philae, kterou v roce 2004 vypustila Evropská kosmická agentura, přistála na povrchu komety a shromáždila údaje z jejího povrchu. Rosetta zjistila, že složení vodní páry z komety Čurjumov-Gerasimenko je smíšené se značným množstvím formaldehydu a metanolu.
Za oběžnou dráhou Neptunu, v oblasti vesmíru, kterou Pluto a většina ostatních známých trpasličích planet a některé komety nazývají svým domovem, se nachází Kuiperův pás. Tento plochý prstenec malých ledových těles je tak vzdálený od Slunce, že i plyny jsou v pevném skupenství. Tato temná, zmrzlá hranice naší sluneční soustavy je rozsáhlá, tajemná a málo známá.
V roce 2018 NASA identifikovala velké množství vody v atmosféře obří exoplanety známé jako WASP-39b. Vědci použili Hubbleův a Spitzerův kosmický dalekohled k nalezení „otisků prstů“ vody nacházejících se v okolí planety WASP-39b, která je od Země vzdálena 700 světelných let. Exoplaneta je mimochodem planeta, která obíhá kolem hvězdy mimo sluneční soustavu.
Jeden úžasný objev učiněný v roce 2022 šokoval a potěšil astrofyziky i astronomy. Pomocí dvou různých teleskopů, jednoho na Havaji a druhého v Kalifornii, vědci identifikovali největší a nejstarší masu vody, jaká kdy byla ve vesmíru objevena – gigantický, 12 miliard let starý oblak ukrývající 140 bilionkrát více vody než všechny pozemské oceány dohromady.
V okolí supermasivní černé díry zvané kvazar byl pozorován oblak vodní páry. Jeho přítomnost ukazuje, že voda je ve vesmíru rozšířena téměř po celou dobu jeho existence, jak uvedli vědci.
Zdroje: (The Planetary Society) (Nature) (NASA Science) (Space.com) (ESA/Hubble)
Věděli jste, že v celé naší galaxii se nachází obrovské množství vody? Většina z ní je v plynné formě, ale vědci se domnívají, že některé měsíce a planety v naší sluneční soustavě ukrývají obrovské podzemní oceány.
Před miliardami let měl Mars oceány a řeky. Časem voda zmizela a na povrchu zůstal jen led. V roce 2015 však vědci NASA potvrdili důkazy, že na povrchu Marsu skutečně proudí tekutá voda. Ale teprve objev gigantického, 12 miliard let starého kosmického „dešťového mraku“ ve vzdálenosti 700 světelných let od Země v roce 2022 potvrdil přesvědčení, že voda ve vesmíru převládá téměř po celou dobu jeho existence. Kde ve vesmíru se tedy nachází voda?
Klikněte na tuto galerii a vydejte se s námi na cestu vesmírných objevů.
Kolik je ve vesmíru vody?
Kde ve vesmíru se vlastně nachází voda?
LIFESTYLE Věda
Věděli jste, že v celé naší galaxii se nachází obrovské množství vody? Většina z ní je v plynné formě, ale vědci se domnívají, že některé měsíce a planety v naší sluneční soustavě ukrývají obrovské podzemní oceány.
Před miliardami let měl Mars oceány a řeky. Časem voda zmizela a na povrchu zůstal jen led. V roce 2015 však vědci NASA potvrdili důkazy, že na povrchu Marsu skutečně proudí tekutá voda. Ale teprve objev gigantického, 12 miliard let starého kosmického „dešťového mraku“ ve vzdálenosti 700 světelných let od Země v roce 2022 potvrdil přesvědčení, že voda ve vesmíru převládá téměř po celou dobu jeho existence. Kde ve vesmíru se tedy nachází voda?
Klikněte na tuto galerii a vydejte se s námi na cestu vesmírných objevů.