Nadčasová (a praktická) textilie, která se vrací na scénu
Samaritáni, malá etnicko-náboženská skupina žijící zejména na Západním břehu Jordánu, tvoří jedinečnou komunitu. Samaritáni, palestinští i izraelští, žijí převážně na hoře Mount Gerizim, těsně nad městem Náblus na Západním břehu Jordánu. V oblasti, ve které žijí židovští obyvatelé v uzavřených komunitách a fungují na oddělených silnicích a infrastruktuře od Palestinců, se Samaritáni naopak zapojují do palestinské společnosti, mnohdy studují v palestinských školách a pracují v palestinských podnicích. Jsou na pomezí mnoha identit a mohou se pyšnit bohatou historií, kterou se zabýváme v této galerii.
Zajímá vás více? Stačí kliknout dále do galerie.
Samaritáni se označují za „Starověké Izraelity“. S Mojžíšem jako svým prorokem jsou potomky Yaqūb ibn Ishāq ibn Ibrahīm (Ibráhíma ibn Jákúba).
Skupina má vazby na krále Davida a jeho syna Šalomouna. Mezi králem Davidem a veleknězem došlo k roztržce, jelikož velekněz odmítl postavit v Jeruzalémě chrám. Stoupenci velekněze byli nazýváni shumrim, což znamená „ochránci“.
Kněží a duchovní komunity jsou údajně spřízněni s kmenem Levy (Tribe of Levy), zatímco ostatní jsou údajně spřízněni s kmenem Yousef (Tribe of Yousef).
Komunita žije v souladu s pravidly prvních pěti knih zákona, označovaných jako Pentateuch (Tóra). Kromě přísných pravidel týkajících se stravování také věří, že hora Mount Gerizim (na snímku) je místem, které Bůh vybral pro chrám, a nikoliv Jeruzalém, což je odklon od populárnějších židovských sekt.
Dříve se skupina sestávala z mnohem většího počtu členů - podle jejich záznamů jich bylo téměř tři miliony. Krvavé samaritánské vzpoury v 5. a 6. století pod byzantskou křesťanskou nadvládou jejich společenství zmenšily.
Navíc bylo mnoho lidí během posledních tisíce let nuceno konvertovat k jiným náboženstvím. Na rozdíl od jiných židovských skupin, jež emigrovaly, Samaritáni tak neučinili, a proto u nich pravděpodobně došlo k většímu počtu konverzí.
Samaritáni, kteří vyznávají náboženství, jež je odlišné od současného judaismu, ve skutečnosti věří, že jsou „pravými“ vyznavači izraelského náboženství. Podle této komunity změny náboženských praktik prováděly židovské komunity v exilu.
Samaritáni čítají přibližně 800 členů komunity. Polovina z nich žije v Holonu (Cholonu) nedaleko Tel Avivu, druhá polovina na hoře Mount Gerizim.
Na hoře Mount Gerizim, kde komunita žije a které se hovorově říká „Samaritánská vesnice“, žije kolem 400 obyvatel. Město je označováno jako nejposvátnější místo samaritánského náboženství, sekty judaismu, kterou označují jako „Izraelskou“ (Israeli).
Podle pověsti Bůh přikázal Mojžíšovi postavit svatostánek, který byl vynesen na vrchol hory Mount Gerizim. Samaritáni jej označují jako „Hrad světa“ (The Castle of the World), o který pečují po celých 3600 let.
V synagoze této skupiny se prý nachází nejstarší existující svitek Tóry, tzv. Samaritánská Tóra (Samaritánský Pentateuch), psaná starou hebrejštinou. Jejich pečlivá záznamová činnost se datuje do doby před více než 130 generacemi.
Přestože Samaritáni o své svaté místo vždy náležitě pečovali, nežili vždy v takové blízkosti. Dříve bydlela většina komunity v palestinském městě Náblus na okupovaném Západním břehu Jordánu, ve čtvrti zvané „Samaritánská čtvrť“ (Samaritan quarter).
K přestěhování Samaritánů vedly tři zásadní události. První z nich bylo zemětřesení v roce 1927, které po sobě zanechalo téměř 200 mrtvých a dalších 1 000 zraněných. Toto zemětřesení bylo pro město devastující a zničilo stovky budov.
Druhou událostí byla První intifáda, po které následovala Druhá intifáda, při které bezpečnostní nestabilita ve městě podnítila přesídlení komunity do bezpečnějších oblastí. V současné době žije mnoho členů komunity na hoře Mount Gerizim trvale.
Dnešní Samaritáni mají izraelské i palestinské občanství. Mluví arabsky i hebrejsky. Považují se za politicky neutrální a neustále si tento postoj udržují.
Jelikož mají izraelské i palestinské občanství, je jejich mobilita mnohem jednodušší než mobilita jejich palestinských protějšků. Z tohoto důvodu je hledání ekonomických příležitostí jinde mnohem jednodušší.
Aby došlo ke zvýšení počtu obyvatel, samaritánští kněží provedli některé úpravy přísných omezení a tradic. Například nyní se samaritánští muži mohou oženit mimo náboženství za předpokladu, že jejich žena konvertuje. To bylo dříve přísně zakázáno. Tyto ženy většinou pocházejí z východní Evropy.
Z důvodu malého počtu členů komunity vedly dříve sňatky mezi sebou k narození řady dětí s vážnými genetickými vadami. Proto se hledání partnerů mimo komunitu za účelem znovuosídlení snažilo řešit i některé z těchto problémů.
Řada lidí se však obává, že repopulace sama o sobě problém nevyřeší, neboť omezené ekonomické příležitosti nutí mladší generace hledat příležitosti jinde.
I přes problémy s populací se komunita snaží udržet svou historii a kulturu při životě. Pro všechny děti je povinná výuka starověké hebrejštiny a hodiny zaměřené speciálně na samaritánskou historii a rituály.
Před vytvořením izraelského státu a jeho následnou okupací Západního břehu Jordánu neměli Samaritáni žádný vztah k ideologiím židovského státu. Většina z nich dokonce ani nemluvila moderní hebrejštinou.
V článku v New York Times jeden postarší Samaritán uvedl, že se považuje za „arabského Palestince“. Když Izrael rozšířil občanství na samaritánskou komunitu, jejich identita se také změnila.
Tato záměna identit se dá pozorovat při běžných náboženských oslavách. Například během svátku Pesach mluvili Samaritáni na Západním břehu Jordánu při shromáždění mezi sebou arabsky, zatímco druhá polovina komunity, především mladší generace, mluvila převážně hebrejsky.
Hosté zvenčí, kteří byli na událost pozváni, byli především Izraelci, z nichž většina zastávala oficiální vojenské a politické funkce. Tato směsice kultur, politických postojů a přesvědčení poskytuje náhled na multikulturalitu, která je pro samaritány ve vztazích v komunitě přirozená.
Přesto je i na těchto setkáních, na kterých existuje tolik rozdílů, patrná dynamika moci. Samaritáni například pozvali na událost guvernéra Náblusu (na snímku uprostřed v modrém obleku), avšak tento palestinský funkcionář se obával, že jeho účast bude s přítomností izraelských vojenských hostů aktem normalizace.
Je důležité na tyto složitosti upozornit, jelikož orientace v těchto napětích je důležitou součástí života Samaritánů. Tyto výzvy představují nedílnou součást pochopení problémů, se kterými se komunita potýká ve svém každodenním životě.
Tyto složitosti se dotkly i nově příchozích členů komunity, konkrétně východoevropských manželek, které se staly Samaritánkami. I ony se identifikují spíše jako Samaritánky než jako Izraelky nebo Palestinky, přičemž posílají své děti do palestinských škol a zároveň se stále zapojují do izraelské společnosti jako její spolučlenky.
Bohatou historii Samaritánů v regionu nelze příliš zjednodušovat. Neidentifikují se ani jako jeden, ani jako druhý ze svých izraelských a palestinských protějšků. Těží z výhod obou společností a přitom si zachovávají svou individuální kulturu.
V některých směrech je lze považovat za neutrální stranu. Pro jiné mohou být považováni za zprostředkovatele. Místo toho, aby se těmto složitostem vyhýbali, přizpůsobují se Samaritáni své realitě a jako skupina se zasazují o své přežití.
Zdroje: (Taawon (Welfare Association)) (Al Jazeera) (The New York Times)
Samaritáni dříve a nyní
Fascinující pohled do starodávné komunity
LIFESTYLE Náboženství
Samaritáni, malá etnicko-náboženská skupina žijící zejména na Západním břehu Jordánu, tvoří jedinečnou komunitu. Samaritáni, palestinští i izraelští, žijí převážně na hoře Mount Gerizim, těsně nad městem Náblus na Západním břehu Jordánu. V oblasti, ve které žijí židovští obyvatelé v uzavřených komunitách a fungují na oddělených silnicích a infrastruktuře od Palestinců, se Samaritáni naopak zapojují do palestinské společnosti, mnohdy studují v palestinských školách a pracují v palestinských podnicích. Jsou na pomezí mnoha identit a mohou se pyšnit bohatou historií, kterou se zabýváme v této galerii.
Zajímá vás více? Stačí kliknout dále do galerie.