Proč jsou tenisové míčky žluté?
Po existenciálním dopadu druhé světové války a před velmi medializovanou a protestní válkou ve Vietnamu se jedna z prvních a nejkrvavějších událostí studené války odehrála poměrně v tichosti na Korejském poloostrově. Korejská válka se odehrála mimo zraky světové veřejnosti, v USA se jí dostalo jen malé pozornosti médií a lidé proti ní protestovali jen velmi málo. Na Korejském poloostrově však byla válka cítit na každé kroku. Velmoci studené války využily boje Severní a Jižní Koreje za sjednocení k prosazení svých vlastních snah o globální hegemonii, a to i za cenu milionů životů. Celosvětová neznalost skutečných událostí korejské války přetrvává dodnes, protože zůstává ve stínu obrovských válek, které jí předcházely a následovaly.
Je čas na lekci dějepisu, jste připraveni? Pokud se chcete o korejské válce dozvědět více, pokračujte ve čtení.
Příčiny vypuknutí občanské války na Korejském poloostrově lze hledat na přelomu 19. a 20. století, kdy Japonské císařství napadlo sjednocenou a modernizující se Koreu.
V roce 1910 byla Korea oficiálně anektována Japonskem a v důsledku toho začaly vznikat různé nacionalistické, komunistické, kapitalistické a jinak revoluční skupiny, které se japonské vládě vzpíraly. Až do konce druhé světové války se tyto skupiny nedokázaly sjednotit a stále více se rozdělovaly kvůli svým protichůdným názorům na budoucnost Koreje.
Na tichomořském bojišti druhé světové války podporovala Čína korejské uprchlíky a revolucionáře v jejich boji proti Japonsku, které rovněž anektovalo část čínského Mandžuska. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki Japonsko 2. září 1945 oficiálně kapitulovalo a osud Koreje zůstal v rukou spojeneckých mocností.
Po dlouhých úvahách bylo rozhodnuto, že nově vzniklá Severní Korea bude spadat pod jurisdikci Sovětského svazu a Jižní Korea se stane protektorátem Spojených států.
Hranice mezi těmito dvěma novými, etnicky totožnými národy vedla podél 38. rovnoběžky zeměpisné šířky. Tuto linii navrhli vojenští důstojníci Spojených států, kteří považovali za nezbytné, aby hlavní město poloostrova Soul zůstalo pod kontrolou USA. K jejich překvapení sovětský vůdce Josif Stalin s podmínkami souhlasil.
Kim Ir-sen, významný vůdce korejského komunistického odboje proti japonskému imperialismu, byl v roce 1948 zvolen premiérem, čímž byl založen suverénní stát Severní Korea.
I Sung-man byl v roce 1948 zvolen prezidentem Jižní Koreje poté, co strávil několik desetiletí v USA. Jako odpůrce Ir-senovy platformy komunismu a úzkých vztahů se Sověty prosazoval politiku antikomunismu a bojoval proti většině jednání s Čínou nebo Sověty. Okupační síly obou Korejí opustily poloostrov do roku 1949.
Severní Korea s velkorysejší a bezprostřední pomocí svých komunistických sousedů začala rychle sociálně, ekonomicky a vojensky vzkvétat. Jižní Korea pod špatným a zkorumpovaným vedením I Sung-mana nadále trpěla hospodářskými problémy a vážnými politickými nepokoji mezi obyvatelstvem. Ani Ir-sen, ani I Sung-man skutečně nepovažovali hranici na 38. rovnoběžce za trvalou a oba usilovali o sjednocenou Koreu pod svými pravidly.
V Jižní Koreji pravidelně propukala nezávislá a Severní Koreou podporovaná komunistická povstání po celé zemi, která začala krátce po Sung-manově zvolení. První povstání začalo v dubnu 1948 na velkém jižním ostrově Čedžu a trvalo až do roku 1949. Kromě masového zatýkání prováděného jihokorejskou vládou v něm zahynulo 30 000 Korejců, z nichž polovinu tvořili civilisté.
Hraniční spory podél 38. rovnoběžky se začaly vyhrocovat téměř okamžitě po odchodu okupačních vojsk jednotlivých zemí. Tisíce korejských obětí z obou stran přišly o život v partyzánských bojích v horských oblastech ve středu poloostrova.
Vzhledem k přetrvávajícím povstáním v hloubi Jižní Koreje se v roce 1950 výrazně snížila přítomnost jihokorejských bojovníků, což dalo Ir-senovi příležitost k invazi, na kterou údajně čekal. Se Stalinovým požehnáním z Moskvy překročila severokorejská vojska 25. června 1950 za úsvitu 38. rovnoběžku.
Ačkoli se střety na hranicích do června zmírnily, zcela neustaly a mnohé z nich údajně vyvolala Jižní Korea. Ir-sen využil těchto útoků k legitimizaci své invaze a dodal, že jeho armáda má „zatknout a popravit banditského zrádce I Sung-mana.“ Vědci se dodnes neshodnou na tom, kdo skutečně vystřelil jako první na prvním místě kontaktu, na poloostrově Ongjin, ale bez ohledu na to Ir-senova lépe vybavená a lépe připravená armáda rychle vtrhla na jihokorejské území.
Dva dny poté byla Severokorejská lidová armáda (KPA) připravena vtrhnout do Soulu. Ir-sen již uprchl do jihovýchodního pobřežního města Pusan a nařídil své Korejské armádě (ROKA) vyhodit do povětří most Hangang, jednu z hlavních cest do Soulu. Most byl odpálen v časných ranních hodinách 28. června, zatímco se z města snažilo uprchnout přibližně 4 000 uprchlíků. Stovky lidí zahynuly.
Soul se během několika hodin dostal pod kontrolu KPA. V měsících předcházejících invazi pomohl Sovětský svaz Severní Koreji shromáždit obrovskou výzbroj tanků, těžkého dělostřelectva a letadel. ROKA, která neměla žádné vlastní tanky ani protitankové vybavení, tak rychle podlehla palbě dělostřelectva a tanků.
Spojené státy a OSN byly po druhé světové válce zaměstnány bezpečností svých evropských zájmů, a tak je Korejská válka zaskočila. Zasedání Rady bezpečnosti OSN se konala okamžitě poté, co se zpráva o invazi rozšířila, a členské státy se jednomyslně (v době, kdy Sovětský svaz OSN bojkotoval) shodly, že jsou povinny Jižní Koreji v konfliktu pomoci.
Americká vláda pod vedením prezidenta Harryho S. Trumana zpočátku váhala, zda se připojit k novému válečnému úsilí. Nakonec se však rozhodla, že pomoc Jižní Koreji je nezbytná k zastavení šíření komunismu na Východě. Pokud by byla Jižní Korea obsazena, obávali se, že další na řadě bude Japonsko.
V průběhu studené války mezi kapitalistickými Spojenými státy a komunistickým Sovětským svazem se odehrálo mnoho „menších válek“ v jiných zemích světa a korejská válka byla první z nich. Zatímco Korejci vedli občanskou válku, která se týkala pouze poloostrova, který nazývali svým domovem, příslušné velmoci bojovaly o globální vliv a kontrolu za cenu nesčetných obětí na životech.
I když začala přicházet podpora Američanů a Velitelství Spojených národů, ROKA a její spojenci byli stále zatlačováni dál a dál na poloostrov, až nakonec bránili jen to, co je dnes známé jako Pusanský perimetr: nejjihovýchodnější cíp země, soustředěný kolem přístavu Pusan (nebo Busan), kde se Sung-man a jeho vláda skrývali.
V posledním pokusu o shromáždění postavilo 140 000 vojáků velitelství spojených národů, včetně posledních zbytků ROKA, neproniknutelnou palebnou zeď kolem 230 km dlouhého perimetru. Díky stálému přísunu posil a munice z moře byly jejich jednotky schopny odrážet šest týdnů útoky KPA. KPA, jejíž dlouhé a oslabené zásobovací linie směřovaly až za 38. rovnoběžku, byla nakonec nucena ustoupit.
Mnohem menší bitva o Masan, která byla součástí šestitýdenní bitvy o Pusanský perimetr, skončila pro jednotky velitelství spojených národů tragicky, když 75 jejich mužů padlo do zajetí. Po kapitulaci a zajetí bylo všech 75 mužů popraveno jednotkami KPA. To byl jen jeden z mnoha válečných zločinů spáchaných během korejské války.
Po celkovém úspěchu bitvy o Pusanský perimetr se velitelství spojených národů rychle rozhodlo zatlačit severokorejské síly ještě blíže k 38. rovnoběžce. Dalším útokem měl být útok na Inčchon, přístav nejblíže Soulu, který se v té době nacházel 160 km za frontovou linií KPA.
15. září 1950 se do Inčchonu sjelo 230 námořních lodí a přibližně 40 000 vojáků velitelství spojených národů. Zcela nepřipravené jednotky KPA, které byly v přesile šest ku jedné, byly spolu s většinou města vybombardovány do záhuby. O dva týdny později Jižní Korea a velitelství spojených národů znovu dobyly Soul a zatlačily KPA zpět za 38. rovnoběžku.
Jednotky velitelství spojených národů, vedené vrchním velitelem generálem Douglasem MacArthurem, se nyní, když vítězná série KPA oficiálně skončila a válečné události se změnily ve prospěch Jihu, urychleně vydaly na sever. Oživené síly ROKA urychleně obsadily klíčové severokorejské přístavy a 19. října už byl Pchjongjang, hlavní město Severní Koreje, pod kontrolou velitelství.
Bombardovací kampaně prováděné jednotkami velitelství spojených národů začaly hned po vstupu do války, ale jakmile Jižní Korea a spol. získaly převahu, rychle se změnily z cílených útoků na plošné ničení. Rozkaz pocházející od generála MacArthura byl vydán 5. listopadu 1950 a nařizoval leteckým silám zničit všechny budovy schopné poskytnout úkryt bez ohledu na jejich vojenský nebo civilní status. Výbušniny, zápalné bomby a napalm způsobily zničení nejméně 85 % budov v Severní Koreji.
Od začátku války v červnu 1950 Ir-senův komunistický spojenec a soused Čína pod vedením Mao Ce-tunga konflikt tiše, ale pozorně sledoval. Když byl Mao se svým kabinetem svědkem rychlého přibližování vojáků OSN k čínským hranicím po dobytí Pchjongjangu, rozhodl se oficiálně vstoupit do boje se Severní Koreou. Organizovaná a zkušená Lidová dobrovolnická armáda (PVA) se významně podílela na zatlačení boje zpět, opět až k 38. rovnoběžce.
Přibližně 200 000 vojáků PVA přešlo 18. října 1950 do Severní Koreje a připojilo se ke zbývajícím jednotkám KPA. Zapojení Číny Jižní Koreu zaskočilo a posunulo frontovou linii až k řece Čch'ongch'on, 80 km od čínských hranic.
V noci na 25. listopadu zahájily čínské jednotky PVA překvapivý útok, rychle se probily nic netušícími jednotkami velitelství a umožnily vojákům KPA, aby se přesunuli a zahájili řadu útoků za frontovou linií. Obě vyrovnané strany si navzájem způsobily těžké ztráty, ale Jižní Korea a velitelství spojených národů byly nakonec nuceny ustoupit o 190 km zpět k 38. rovnoběžce.
Návrat přiměl velitelství spojených národů k pokusu o mírové jednání s Čínou. Zatímco velitelství spojených národů si již nepřálo dodávat na poloostrov další vojáky ani zásoby, Číně dodala její počáteční vítězství odvahu a jednání se rychle přerušila.
Během prosince a první poloviny roku 1951 PVA a KPA pronikaly na jihokorejské území. Soul byl nejméně čtyřikrát předán mezi mocnostmi, přičemž komunistické síly byly nakonec opět zatlačeny zpět k 38. rovnoběžce. Mao, který si byl jistý, že dokáže velitelství spojených národů porazit, přijal politiku „vyčerpání“ a vrhl proti jihokorejským silám a silám OSN nepřetržitý proud palebné síly a lidských zdrojů.
Velitelství spojených národů, které nechtělo plýtvat zdroji, ale o to více nechtělo dopustit, aby Jižní Korea padla pod komunistickou kontrolu, pokračovalo v boji.
Poslední dva roky války pokračovaly neustálé a kruté boje, ale bylo získáno nebo ztraceno jen minimální území. Mírové jednání se nakonec začalo zdát pro všechny zúčastněné strany stále výhodnější, protože válka se stala pouhou černou dírou na lidské životy a vojenské zdroje.
Dohoda o příměří v Koreji byla podepsána zástupci Číny, Severní Koreje a velení OSN 27. července 1953. I Sung-man odmítl na příměří přistoupit, protože se nechtěl oficiálně vzdát boje za sjednocenou Koreu. Několik dní poté bylo v rámci operace Big Switch vyměněno přibližně 76 000 komunistických zajatců za 13 000 zajatců velitelství spojených národů.
Celkem přišlo o život odhadem pět milionů lidí, z nichž většinu tvořili Korejci a polovinu civilisté, ve válce vedené nejprve za sjednocenou Koreu a později za globální ideologickou nadvládu. Dnes je dohodnutá hranice mezi Severem a Jihem téměř totožná s hranicí vytyčenou v roce 1945 podél 38. rovnoběžky. Protože nikdy nebyla podepsána žádná mírová smlouva a Jižní Korea nepodepsala dohodu o příměří, korejská válka technicky nikdy neskončila. Napětí mezi oběma Korejemi zůstává dodnes výrazné.
Zdroje: (Britannica) (History) (PBS)
Korejská válka: Jeden z nejvíce nepochopených konfliktů v dějinách
27. června 1950 vydal prezident Truman rozkaz k vyslání amerických vojsk do Koreje
LIFESTYLE Korejská válka
Po existenciálním dopadu druhé světové války a před velmi medializovanou a protestní válkou ve Vietnamu se jedna z prvních a nejkrvavějších událostí studené války odehrála poměrně v tichosti na Korejském poloostrově. Korejská válka se odehrála mimo zraky světové veřejnosti, v USA se jí dostalo jen malé pozornosti médií a lidé proti ní protestovali jen velmi málo. Na Korejském poloostrově však byla válka cítit na každé kroku. Velmoci studené války využily boje Severní a Jižní Koreje za sjednocení k prosazení svých vlastních snah o globální hegemonii, a to i za cenu milionů životů. Celosvětová neznalost skutečných událostí korejské války přetrvává dodnes, protože zůstává ve stínu obrovských válek, které jí předcházely a následovaly.
Je čas na lekci dějepisu, jste připraveni? Pokud se chcete o korejské válce dozvědět více, pokračujte ve čtení.