© Getty Images

První roky života -

Ingrid Bergman se narodila dne 29. srpna 1915 ve Stockholmu ve Švédsku do rodiny Justuse a Friedy Bergman. Byly jí pouhé tři roky, když jí zemřela matka. Na fotografii je zachycena v šesti měsících.

© Getty Images 

Dospívání -

Po smrti své matky byla Ingrid, kterou na této fotografii vidíme, jak brnká na kytaru, vychovávána svým otcem.

© Getty Images

Pózování -

Jelikož byl Justus profesionálním fotografem, zachytil dospívání své dcery na mnoha portrétech, jako je například tento, pořízený kolem roku 1920. Mladá dívka se přitom cítila uvolněně, když pózovala a vystupovala před fotoaparátem. Rodinný život však zanedlouho čekal další tragický zvrat.

© Getty Images 

Další rodinná tragédie -

V mládí přišla Ingrid také o svého otce. Nakonec skončila v péči strýce a jeho rodiny. V té době už Ingrid Bergman vzkvétala v mladou ženu a rozhodla se pro hereckou kariéru. Poprvé se na plátně objevila jako komparzistka ve filmu „Landskamp“ (International Match) (1932). Následujícího roku byla přijata jako stipendistka do Královského dramatického divadla ve Stockholmu.

© Getty Images 

Filmový debut - Ingrid Bergman debutovala v roce 1934 ve švédské komedii „Munkbrogreven“, známé v angličtině jako „The Count of the Old Town“.

© Getty Images

'Intermezzo' (1936) - Mezi další filmová vystoupení v její rodné zemi patřil film "Intermezzo", v němž si zahrála hlavní roli po boku Gösty Ekmana. Filmoví historikové jej obecně pokládají za film, který odstartoval její mezinárodní kariéru a ukázal, že se stala nesmírně talentovanou herečkou (film se dočkal remaku roku 1939 s Bergman a Trevorem Howardem - její hollywoodský debut).

© Getty Images

Sňatek s Petterem Lindströmem -

Dne 10. července 1937 se Bergman provdala za zubaře Pettera Arona Lindströma. Manželům se narodilo jedno dítě, dcera Friedel Pia Lindström. Roku 1950 se rozvedli, zatímco Bergman byla zapletena do jednoho z největších hollywoodských skandálů 20. století.

© Getty Images 

'Casablanca' (1942) -

Prvotní práce v americkém filmu nakonec vedly k jedné z její nejslavnější roli, k roli Ilsy Lund ve filmu „Casablanca“ po boku Humphreyho Bogarta. Casablanca je dodnes považován za jeden z nejslavnějších filmů v dějinách kinematografie.

© Getty Images 

'Komu zvoní hrana' (1943) -

Mnozí byli překvapeni, když Akademie přehlédla práci Bergman ve filmu „Casablanca“. Aby toto přehlédnutí napravila, byla následně nominována na Cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu „Komu zvoní hrana“ s Garym Cooperem v hlavní roli.

© Getty Images 

'Plynové lampy' (1944) -

O rok později Bergman triumfovala v psychologickém thrilleru „Plynové lampy“ a získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Ve filmu, který režíroval George Cukor, si zahrál francouzský herec Charles Boyer.

© Getty Images 

První oscarové vítězství -

Nadšená Ingrid Bergman přebírá Oscara od Jennifer Jones za film „Plynové lampy“. Herečka získala také Zlatý glóbus.

© Getty Images 

'Rozdvojená duše' (1945) -

Ve 40. letech, která jsou považována za její zlatá léta, dosáhla Bergman největších úspěchů. Jejím dalším filmem byl psychologický thriller „Rozdvojená duše“. Tento film však režíroval sám mistr napětí Alfred Hitchcock. Byla to jedna ze tří spoluprací, které s britským režisérem navázala, dalšími dvěma byly „Pověstný muž“ (1946) a „Pod obratníkem Kozoroha“ (1949). Jejím hereckým kolegou ve filmu „Rozdvojená duše“ byl Gregory Peck.

© Getty Images 

'Zvony od Sv. Marie' (1945) -

Další nominace na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli následovala po účinkování Bergman v hudebním komediálním dramatu „Zvony od Sv. Marie“. V hlavní roli s Bingem Crosbym získala Zlatý glóbus jako útěchu.

© Getty Images 

'Pověstný muž' (1946) -

Hitchcockův špionážní noir spojil Ingrid Bergman a Caryho Granta a je kritiky považován jako jeden z režisérových nejzdařilejších snímků, ve kterém jsou vyzdvihovány produkční hodnoty a kameramanské provedení.

© Getty Images 

'Joan of Lorraine' (1946) -

Divadlo nebylo Bergman cizí. Roku 1946 se objevila na Broadwayi ve hře „Joan of Lorraine“, za kterou získala cenu Tony za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. O dva roky později si tuto roli zopakovala ve filmu Victora Fleminga „Johanka z Arku“ a získala dalšího Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

© Getty Images 

'Stromboli, země boží'... a skandál! -

Roku 1950 přijala hlavní roli ve filmu „Stromboli, země boží“ (1950) od italského režiséra Roberta Rosselliniho. Toto rozhodnutí bylo osudové. Při natáčení se mezi nimi rozvinul milostný vztah. Skandální publicita, která tento románek provázela, následně vedla k rozvodu herečky s Petterem Lindströmem. Rossellini byl v době aféry rovněž ženatý.

© Getty Images 

Sňatek s Robertem Rossellinim -

Bergman se za Rosselliniho (na fotografii) provdala na základě plné moci poté, co porodila jejich syna jménem Renato. S režisérem pak měla dvojčata Isottu a Isabellu, z nichž druhá se sama stala slavnou herečkou. Tento skandál otřásl Hollywoodem a následky se projevily i v zahraničí, především ve Švédsku, kde konzervativní tisk herečku démonizoval.

© Getty Images 

Rosselliniho děti -

Zášť namířená proti Bergman a Rossellinimu způsobila oběma problémy, a to i přesto, že v tomto období společně natočili film „Evropa '51“, který je považován za slavný příklad italské neorealistické kinematografie. Posléze se manželé rozvedli a v roce 1957 se jejich cesty rozešly. Bergman je na fotografii s Renatem, Isottou a Isabellou. Odloučení od Rosselliniho ji přimělo k opožděnému setkání s Piou, její dcerou, kterou měla s Lindströmem.

© Getty Images 

'Anastázia' (1956) - Celá padesátá léta pokračovala Ingrid Bergman v práci v Evropě s Rossellinim a Jeanem Renoirem - kromě angličtiny hovořila plynně německy, italsky a francouzsky. Její triumfální návrat do americké kinematografie se uskutečnil s filmem „Anastázia'“. Po boku Yula Brynnera jí role Anny Koreff/Anastázie zajistila druhého Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli a třetí Zlatý glóbus.

© Getty Images

'The Inn of the Sixth Happiness' (1958) - Ingrid Bergman si vychutnávala svou renesanci jako jedna z nejúspěšnějších hollywoodských hvězd. Po boku svého přítele Caryho Granta si opět zahrála v dobře hodnoceném filmu „Indiskrétní“ z roku 1958 a poté se objevila ve filmu „The Inn of the Sixth Happiness“ - tentokrát získala první nominaci na cenu BAFTA (Filmová cena Britské akademie) a Zlatý glóbus.

© Getty Images

Sňatek s Larsem Schmidtem - Rok 1958 herečka završila svatbou se svým třetím manželem, švédským divadelním podnikatelem Larsem Schmidtem, která se uskutečnila dne 21. prosince. V 60. letech manželé trávili hodně času ve svém sídle v Choiselu nedaleko Paříže.

© Getty Images

Sedmnáct let manželství -

Jejich manželství mělo být dlouhé a z velké části i šťastné, i když pracovní povinnosti často prověřovaly pevnost svazku. Bergman a Schmidt, na fotografii s Piou Lindström, se nakonec v roce 1975 rozvedli.

© Getty Images 

'The Turn of the Screw' (1960) -

V 60. letech rozdělila Ingrid Bergman svůj profesní život mezi film, televizi a divadelní tvorbu. Roku 1960 se objevila v televizním filmu „The Turn of the Screw“, který režíroval John Frankenheimer a který byl natočen podle stejnojmenného románu Henryho Jamese. Za tento herecký výkon získala svou první cenu Emmy, a to za vynikající hlavní ženský herecký výkon v limitované sérii nebo televizním filmu.

© Getty Images 

'Hedda Gabler' (1962) -

Bergman v Londýně spolupracovala s britskými herci Trevorem Howardem, Michaelem Redgravem a Ralphem Richardsonem na televizní adaptaci hry Henrika Ibsena „Hedda Gabler“ z roku 1962. O tři roky později se opět objevila po boku Redgravea v divadelní inscenaci „A Month in the Country“ (Měsíc na venkově) na West Endu.

© Getty Images 

'Kaktusový květ' (1969) -

Na sklonku 60. let si Bergman zahrála ve vzácné komedii s Walterem Matthauem a Goldie Hawn ve filmu „Kaktusový květ“, za který Hawn získala Oscara.

© Getty Images 

Další divadelní role -

Další divadelní role udržely Bergman v Anglii až do 70. let (na fotografii je zachycena, jak se v roce 1974 projíždí Londýnem na kole). Působila také v divadlech v New Yorku, Los Angeles a Washingtonu, D.C.

© Getty Images 

'Vražda v Orient expresu' (1974) -

K filmu se nechala opět zlákat v roce 1974, a to konkrétně do filmu Sidneyho Lumeta „Vražda v Orient expresu“, natočeného podle stejnojmenného románu Agathy Christie z roku 1934. Film zaznamenal komerční i kritický úspěch a Bergman za něj získala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli - svého třetího Oscara - a svou první a jedinou cenu BAFTA (Filmová cena Britské akademie). Bergman byla na vrcholu úspěšného „třetího dějství“ svého života, když se dozvěděla zdrcující zprávu.

© Getty Images 

Diagnóza rakoviny -

V červnu roku 1974 byla Ingrid Bergman diagnostikována rakovina. Nedovolila, aby nemoc narušila její práci, a během léčby se nadále objevovala na velkém plátně, malém plátně i na divadelních jevištích.

© Getty Images 

'Podzimní sonáta' (1978) - Za film „Podzimní sonáta“ z roku 1978 byla nominována na Oscara, což byla první nominace, kterou získala za film ve svém rodném jazyce. V tomto filmu se objevila po boku další uznávané švédské herečky Liv Ullmann. Bylo to její poslední filmové představení a splnila si tak své přání pracovat s uznávaným švédským režisérem Ingmarem Bergmanem.

© Getty Images

'Žena jménem Golda' (1982) -

Roku 1980 vyšla Bergman autobiografie nazvaná „Ingrid Bergman: My Story“. O rok později, již značně nemocná, byla Ingrid Bergman přesvědčena, aby se vrátila z důchodu a ztvárnila bývalou izraelskou premiérku Goldu Meir v televizním životopisném filmu „Žena jménem Golda“ (na fotografii). Film měl premiéru dne 26. dubna 1982. Herečka byla podruhé nominována na cenu Emmy a počtvrté na Zlatý glóbus. Oba ceny jí byly uděleny posmrtně.

© Getty Images 

Ingrid Bergman umírá -

Dne 29. srpna 1982, přesně v den svého narození, Ingrid Bergman zemřela. Bylo jí 67 let. Na místě jejího posledního odpočinku se nachází jednoduchý náhrobek na hřbitově Norra Begravningsplatsen ve Stockholmu.

Zdroje: (Biography) (The Guardian) (The Washington Post)

© Getty Images