Jaká jsou pravidla přitažlivosti ve zvířecí říši?
Zbraně hromadného ničení se rozdělují do třech základních skupin: jaderné, chemické a biologické zbraně, které dokáží všechny způsobit nevybíravé škody v masovém měřítku.
Zbraně hromadného ničení mohou mít za následek rozsáhlé ztráty na životech civilního obyvatelstva, zničení infrastruktury a dlouhodobé poškození životního prostředí. Kvůli jejich potenciálu způsobit katastrofální škody se staly ústředním tématem globálních bezpečnostních obav a podnítily mezinárodní úsilí o regulaci nebo eliminaci jejich používání.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT) představuje přelomovou mezinárodní dohodu, jejímž cílem je zamezit šíření jaderných zbraní a technologií. V platnost vstoupila roku 1970 a podporuje odzbrojení a mírové využívání jaderné energie. Země, jež disponují jaderným arzenálem, které ale podepsaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, jsou povinny všechny tyto programy nakonec odzbrojit.
Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní bylo za země vlastnící jaderné zbraně uznáno pět států: Spojené státy, Rusko, Čína, Francie a Spojené království. Tyto státy si mohou zachovat svůj jaderný arzenál a současně usilovat o odzbrojení.
Úmluva o zákazu chemických zbraní (CWC) představuje mezinárodní smlouvu, jež zakazuje výrobu, skladování a používání chemických zbraní. Úmluva vstoupila v platnost roku 1997 a signatářské země musí zničit své zásoby chemických zbraní a dodržovat přísná opatření, aby se tyto zbraně nerozšiřovaly a nepoužívaly ve válečných konfliktech.
Úmluva o zákazu biologických zbraní (BWC) zakazuje vývoj, výrobu a skladování biologických a toxinových zbraní. Tato úmluva byla přijata roku 1972 a představuje významný krok na cestě ke kontrole biologických hrozeb ve válce a k předcházení záměrnému šíření nemocí.
Na 40 zemí světa v průběhu historie vyvinulo, vlastnilo nebo se pokusilo vytvořit zbraně hromadného ničení a řada z nich vlastní zbraně dodnes. Pojďme se podívat na to, o které země se jedná.
Albánie svého času vlastnila zásoby chemických zbraní (zejména yperitu), které deklarovala roku 2003. Na základě Úmluvy o zákazu chemických zbraní tento stát zničil celý svůj arzenál během deseti let a k dnešnímu dni není známo, že by se na území země nacházel nějaký jaderný, biologický nebo chemický zbrojní program.
Má se za to, že Alžírsko v 80. letech 20. století za pomoci Číny zkoumalo jaderný potenciál. Tato země je však nyní signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Úmluvy o zákazu chemických zbraní a jako taková provádí jen mírový jaderný výzkum a nemá žádné dostupné zásoby zbraní hromadného ničení.
Za vojenské diktatury na počátku 80. let 20. století zahájila Argentina program vývoje jaderných zbraní, avšak později, za demokratické vlády roku 1983, od něj upustila. Smlouvu o nešíření jaderných zbraní země podepsala roku 1995 a od té doby se orientuje na civilní jaderné technologie. Není známo, že by Argentina kromě jaderného zbrojení disponovala chemickými nebo biologickými zbraněmi.
Na území Austrálie nebyly nikdy vyvíjeny jaderné, chemické ani biologické zbraně, i když Austrálie v minulosti prováděla významný výzkum v oblasti zbraní. Během 2. světové války země rovněž skladovala chemické zbraně, které pocházely z USA a Velké Británie, nicméně poté byly důkladně zlikvidovány. V současné době země žádné zbraně hromadného ničení nevlastní.
Brazílie v 70. a 80. letech 20. století během vojenské diktatury prováděla tajný program vývoje jaderných zbraní, který byl však v 90. letech pod civilním vedením zrušen. Přestože země disponuje některými klíčovými technologiemi, jež se používají při výrobě jaderných zbraní, na svém území žádné nemá. To samé lze říci o biologických a chemických zbraních.
Balkánská země Bulharsko kdysi měla významný program a továrnu na výrobu chemických zbraní, i když mnoho informací o něm lze získat velmi obtížně. Země od roku 2016 žádné zbraně hromadného ničení nevlastní a jediný známý závod na výrobu chemických zbraní nyní produkuje chemické látky pro civilní účely.
Během obou světových válek hrála Kanada významnou roli coby výrobce a vývojář různých zbraní hromadného ničení, a to včetně chemické, biologické a jaderné výzbroje. Nejvíce bouřlivou historii má tato země s chemickými zbraněmi, jelikož vystavila řadu vojáků chemickým látkám, které způsobily trvalá zranění, včetně vojenského plynu yperit.
Země měla v polovině 20. století program výzkumu biologických zbraní, který byl ovšem mezitím zrušen. Kanada také zajistila uranovou rudu pro konstrukci atomové bomby, která byla roku 1945 svržena na Hirošimu. K dnešnímu dni země není vlastníkem žádných zbraní hromadného ničení.
Čína patří mezi pouhých osm zemí světa, které v současnosti vlastní jaderné zbraně. Země otestovala svou první jadernou zbraň roku 1964 a od té doby rozvíjela jak jaderný, tak chemický zbrojní program. Podle odhadů odborníků má Čína k dispozici přibližně 500 jaderných hlavic.
V 80. letech 20. století byl v Číně údajně aktivní program biologických zbraní, nicméně země je signatářem Úmluvy o zákazu biologických zbraní. Vlády mnoha zemí světa se však domnívají, že tato země svůj program stále provozuje v utajení.
V 60. a 70. letech usiloval Egypt o jaderné a chemické zbraně a v Občanské válce v Severním Jemenu použil fosgen a yperit. V roce 1972 podepsal Egypt Úmluvu o zákazu biologických zbraní, ovšem odmítl podepsat Úmluvu o zákazu chemických zbraní nebo Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, čímž se jeho zbrojní kapacity stávají nejistými. Egypt je podezříván z toho, že skladuje určité zásoby chemických zbraní.
V 60. letech 20. století vyvinula Francie jaderné zbraně a jako jediná země Evropské unie stále udržuje nezávislé jaderné odstrašení. Za 2. světové války země používala jako chemickou zbraň nesmrtící slzný plyn. Nyní však Francie nedisponuje žádnou biologickou ani chemickou výzbrojí.
I když má Německo zdroje a technické kapacity k výrobě zbraní hromadného ničení, od konce 2. světové války od toho upustilo. Vůbec první nervový plyn vyrobil německý výzkumník roku 1937 a během války byl skladován (i když nebyl nikdy použit).
Přestože Indie nedisponuje žádnými biologickými ani chemickými zbraněmi, patří mezi těch osm zemí, které vlastní jaderné zbraně. Jaderný program země byl zahájen již ve 40. letech 20. století, kdy byla testována pátá atomová bomba na světě. A i když tato země deklaruje politiku „nepoužít jako první“ jaderné zbraně, Smlouvu o nešíření jaderných zbraní nepodepsala.
Írán v současnosti nedisponuje žádnými dostupnými zbraněmi hromadného ničení, přestože má mnoho vlád podezření, že země vyvíjí jadernou technologii na svém území, a to i přesto, že podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Írán je také signatářem Úmluvy o zákazu chemických zbraní a Úmluvy o zákazu biologických zbraní.
Irák za vlády Saddáma Husajna vyvíjel rozsáhlé chemické a biologické zbraně a v 80. letech 20. století je využíval. Programy zbraní hromadného ničení byly po Válce v Perském zálivu a dále během Invaze do Iráku (Invaze vedené Spojenými státy) v roce 2003 v tomto státě zlikvidovány. Irák je dnes signatářem hlavních Smluv o nešíření zbraní hromadného ničení a nevlastní žádné dostupné zbraně.
Izrael patří k jediným zemím na světě, který zachovává politiku nejednoznačnosti, pokud jde o držení zbraní. Z tohoto důvodu panuje všeobecné přesvědčení, že země je vlastníkem jaderných, biologických a chemických zbraní, i když to nikdy nepotvrdila ani nevyvrátila.
Během Studené války hostila Itálie jaderné zbraně USA v rámci Programu sdílení jaderných zbraní, avšak vlastní jaderný arzenál nemá. Na přelomu 60. a 70. let se země snažila vyvinout vlastní jaderné zbraně, což jí však bylo nakonec zakázáno vzhledem k její roli během 2. světové války. Země i nadále hostí jadernou výzbroj jiných států.
I když je Japonsko schopné vyrábět jaderné zbraně, jejich vývoji se důrazně brání, zejména po bombardování Hirošimy a Nagasaki roku 1945. Tato země dříve disponovala chemickými a biologickými zbraněmi, ale od konce 2. světové války zastává pevný postoj proti jejich výrobě.
Kazachstán zdědil velké zásoby jaderných zbraní po rozpadu Sovětského svazu roku 1991 a stal se tak čtvrtou největší jadernou mocností na světě. Tato země se jich však dobrovolně vzdala a přistoupila k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (NPT). Kazachstán nemá žádné dostupné programy biologických ani chemických zbraní.
Poté, co Muammar Kaddáfí převzal roku 1969 kontrolu nad Libyí, země aktivně pokračovala v programech jaderných, chemických a biologických zbraní. Roku 2003 se Libye zřekla zbraní hromadného ničení a všechny své programy pod mezinárodním dohledem ukončila. Přistoupila rovněž k Úmluvě o zákazu chemických zbraní a zlikvidovala své zásoby chemických zbraní.
Mexiko nedisponuje žádnými zbraněmi hromadného ničení, přestože má kapacitu na výrobu jaderného arzenálu. Tato země se však těchto zbraní zřekla a prostřednictvím Smlouvy z Tlatelolca (Treaty of Tlatelolco) se zasadila o vytvoření zóny bez jaderných zbraní v Latinské Americe.
Myanmar (Barma) byl v minulosti podezřelý z toho, že usiluje o chemické a jaderné zbraně, ale tato podezření jsou podložena jen malým množstvím důkazů. Myanmar sice podepsal Úmluvu o zákazu biologických zbraní, avšak nedošlo k její ratifikaci.
Nizozemsko zbraně hromadného ničení nevlastní, ale v rámci dohody NATO o sdílení jaderných zbraní hostí jaderné zbraně USA. Země dále vyrábí komponenty nezbytné k výrobě chemických zbraní, jež byly v minulosti poskytnuty USA, Izraeli a Pákistánu.
Korejská lidově demokratická republika (Severní Korea) má velké zásoby chemických a biologických zbraní a přibližně 50 jaderných výzbrojí. Jedná se o jednu z mála zemí na světě, jež důkladně disponuje všemi třemi typy zbraní hromadného ničení, a z tohoto důvodu bylo na zemi uvaleno mnoho sankcí.
Pákistán vyvinul jaderné zbraně jako odpověď na indický jaderný program a nakonec roku 1998 provedl svůj první jaderný test. Pákistán nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a disponuje silným jaderným arzenálem. Odmítl však použít biologické nebo chemické zbraně.
Filipíny nikdy neměly zbraně hromadného ničení, i když tato země zahájila roku 1958 vlastní jaderný program, jenž skončil bez úspěchu. Tento stát je známý tím, že se zasazuje o jihovýchodní Asii bez jaderných zbraní.
Během Studené války Sovětský svaz využíval Polsko k hromadění jaderných hlavic, ale po přistoupení k Úmluvě o zákazu chemických zbraní (CWC) je zlikvidoval. Na svém území nemá země žádné zbraně.
Rumunsko mělo skromný (nevelký) program chemických zbraní, jenž byl zahájen v 60. letech 20. století během období Studené války, avšak byl zrušen poté, co země v 90. letech přistoupila k Úmluvě o zákazu chemických zbraní (CWC). Rumunsko nedisponuje jadernými zbraněmi, je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) a zaměřuje se na rozvoj mírové jaderné energie.
Kromě Korejské lidově demokratické republiky (Severní Koreje) je Rusko jedinou zemí na světě, jež vlastní celou škálu zbraní hromadného ničení, a to včetně chemických, biologických a jaderných zbraní. Velkou část z nich země zdědila po rozpadu Sovětského svazu a nyní vlastní největší počet jaderných zbraní na světě.
Sovětský svaz utajovaně provozoval jedny z největších a nejsofistikovanějších programů biologických zbraní na planetě, které započaly ve 20. letech 20. století. Ruská federace stále disponuje chemickými a biologickými zbraněmi, i když podepsala platné smlouvy o jejich zákazu.
Saúdská Arábie se zabývala možností získat jaderné zbraně, především v reakci na jaderné ambice Íránu, ale ve skutečnosti je nevyvinula. Země je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Úmluvy o zákazu chemických zbraní, nicméně je podezřívána, že o jaderné zbraně usiluje skrze možnou budoucí spolupráci s Pákistánem.
Jihoafrická republika od 60. let 20. století vyvíjela početné zbrojní programy v oblasti jaderné, biologické a chemické výzbroje, které však počátkem 90. let pod vedením Nelsona Mandely dobrovolně zrušila a stala se tak první zemí, která tak učinila. Země podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a Úmluvu o zákazu chemických zbraní a zasazovala se o nešíření jaderných zbraní a odzbrojení.
Jižní Korea (Korejská republika) nikdy nevyvinula zbraně hromadného ničení, nicméně byla v 70. letech 20. století podezřívána z realizace jaderného zbrojního programu. Pokud jde o bezpečnost, spoléhá se na jaderný deštník USA a je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Úmluvy o zákazu chemických zbraní, což ji zavazuje k nešíření jaderných zbraní.
Španělsko nevlastní zbraně hromadného ničení, avšak v 60. letech 20. století se pokoušelo vytvořit vlastní jaderný program, známý jako Project Islero. V současnosti se Španělsko účastní dohody NATO o sdílení jaderných zbraní, ale nemá vlastní arzenál.
Mezi 40. a 50. lety 20. století Švédsko zkoumalo možnosti vývoje jaderných a chemických zbraní, nicméně od těchto plánů upustilo ve prospěch nešíření těchto zbraní. V zemi byl vyvíjen yperit, ale jeho produkce byla v 70. letech 20. století ukončena.
Během Studené války po bombardování Hirošimy a Nagasaki začalo Švýcarsko vyvíjet jaderné zbraně, ale nakonec se rozhodlo v jejich vývoji nepokračovat. Země nikdy neprojevovala zájem o biologické zbraně, ale roku 1937 byl zadán tajný program na vývoj chemických zbraní. Tento program byl od té doby zrušen.
Sýrie v 70. letech 20. století vyvinula chemické zbraně a použila je v době Občanské války. Roku 2013 se země připojila k Úmluvě o zákazu chemických zbraní a pod mezinárodním tlakem souhlasila s likvidací svých chemických zbraní, i když panují obavy, zdali Sýrie své závazky plně dodržuje. Země je zároveň podezřívána z vlastnictví jaderných zbraní, ačkoli to dosud nebylo potvrzeno.
Tchaj-wan v 60. letech zkoumal vývoj jaderných zbraní, nicméně koncem 80. let od tohoto programu pod tlakem USA upustil. Tchaj-wan dodržuje Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a zaměřuje se na mírovou jadernou energii, přestože zůstává zranitelný vůči potenciálním hrozbám ze strany Číny.
Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu zdědila jaderné zbraně, kterých se však roku 1994 na základě Budapešťského memoranda vzdala. V současnosti je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Úmluvy o zákazu chemických zbraní a podporuje nešíření jaderných zbraní a globální odzbrojení.
Spojené království (Velká Británie) má za sebou bohatou historii držení různých jaderných, chemických a biologických zbraní. V 50. letech 20. století byla třetí zemí, jež vyvinula a testovala jaderné zbraně, přičemž si stále udržuje nezávislé jaderné odstrašení.
Je známo, že Spojené království (Velká Británie) použilo během 1. světové války proti Německu chemické zbraně. K těmto zbraním patřily chlor, fosgen a yperit. Země již nevlastní žádné dostupné chemické zbraně, stejně jako nevlastní žádné biologické zbraně.
O Spojených státech amerických je známo, že v průběhu své historie vlastnily všechny tři typy zbraní hromadného ničení. Spojené státy nejenže vynalezly jaderné zbraně, ale jsou rovněž jediným státem na světě, jenž tyto zbraně použil proti jiné zemi, což se stalo roku 1945, kdy byly nad japonskými městy Hirošima a Nagasaki odpáleny atomové bomby.
V průběhu historie Spojené státy vypustily několik biologických zbraní na civilní obyvatelstvo, aby zkoumaly jejich účinky. Země i nadále vyvíjí biologické zbraně spíše pro účely obrany než útoku.
Spojené státy také historicky vyvíjely chemické zbraně již od roku 1917. Před ukončením svého programu chemických zbraní roku 1990 nasadily tyto zbraně v 1. světové válce. Spojené státy od té doby používání chemických zbraní ve válce odsoudily a jejich zásoby zlikvidovaly.
Zdroje: (Federation of American Scientists) (Arms Control Association) (Britannica) (Statista)
Republika Rhodesie (dnešní Zimbabwe) používala během svého fungování mnoho chemických a biologických látek. Tato země rovněž čelila obvinění z použití chemických zbraní proti povstalcům. Zimbabwe je nyní signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) a Úmluvy o zákazu chemických zbraní (CWC) a není vlastníkem žádných zbraní hromadného ničení.
Jaké země v minulosti vyvinuly zbraně hromadného ničení? Jaké z nich je vlastní právě v tuto chvíli? A jaké národy se o ně pokoušely, ale neúspěšně? Projděte si tuto galerii a dozvíte se to.
Země disponující zbraněmi hromadného ničení
Smrtící vynálezy, které pouze prohloubily lidské konflikty
LIFESTYLE Válka
Zbraně hromadného ničení (ZHN) byly po celou dobu moderní historie jakýmsi stínem, který se rozprostíral nad civilizací. V rámci jaderného, chemického a biologického arzenálu se země dlouho snažily používat tyto děsivé vynálezy v honbě za mocí, jako odstrašující prostředek, nebo dokonce pouze za účelem přežití. Je známo, že některé národy úspěšně nasadily své zbraně hromadného ničení v době válečných konfliktů, zatímco jiné je vůbec nevypustily.
Jaké země v minulosti vyvinuly zbraně hromadného ničení? Jaké z nich je vlastní právě v tuto chvíli? A jaké národy se o ně pokoušely, ale neúspěšně? Projděte si tuto galerii a dozvíte se to.