Když se 11. prosince 1931 narodila Rita Moreno, původním jménem Rosa Dolores Alverío, rozhodně nebyla blízko hollywoodskému světu. Ve skutečnosti se narodila v chudobě na farmě v Portoriku. Když jí bylo pět let, Moreno a její matka, která byla švadlenou, emigrovaly do New Yorku.
V roce 1945, v pouhých 13 letech, Moreno debutovala na Broadwayi ve hře „Skydrift“. Později se poprvé objevila na velkém plátně ve filmu „So Young, So Bad“ (1950). Po této roli podepsala sedmiletou smlouvu se studiem MGM Studios Louise B. Mayera, která byla podle zpráv částečně způsobena tím, že v Mayerových slovech vypadala jako „španělská Elizabeth Taylor“.
Navzdory všem studiím a zkušenostem z Broadwaye, byla Moreno neustále obsazována do rolí jakýchkoli etnických menšin, které hollywoodská studia potřebovala, včetně včetně Havajky, původní Američanky, Egyptanky, Filipínky a dalších. Například ve filmu „Král a já“ (1956) hraje Moreno mladou barmskou ženu jménem Tuptim.
Během filmového festivalu Sundance v roce 2021 se Moreno svěřila, že když ji Gene Kelly požádal, aby si ostříhala vlasy pro roli Zeldy Zanders ve filmu „Zpívání v dešti“, „udělala něco, co je tak latinské“ a „řekla ne“. Byl prý „zaskočen“ a zeptal se proč a Moreno řekla, že to bylo v rozporu s její kulturou. „No, tam, kde žiju, se nestříhají vlasy, my to neděláme,“ řekla. Nakonec jí nasadili paruku.
Moreno hovořila o tom, že ji v 16 nebo 17 letech napadl její agent. V rozhovoru pro pořad „60 Minutes“ v roce 2021 se přiznala, že se za toto napadení styděla, i když byla tehdy příliš mladá na to, aby s tím něco udělala, a řekla, že to bylo obzvlášť bolestivé, když později natáčela film „West Side Story“, protože scéna napadení otevřela tyto staré rány.
V roce 1954, když bylo Moreno 22 let, potkala na natáčení filmu „Désirée“ tehdy 30letého Marlona Branda. „Už při prvním setkání s ním, se mi prudce zvýšila tělesná teplota, jako by mě hodili do velmi horké lázně a celá jsem se začervenala,“ napsala ve své autobiografii z roku 2013, podle New York Post.„Říct, že byl skvělý milenec - smyslný, velkorysý, rozkošně vynalézavý - by bylo těžké podcenění toho, co udělal nejen s mým tělem, ale i s mou duší,“ prozradila, ačkoli netušila, do čeho se pouští.
Ačkoli byli Brando a Moreno mezi sebou ve vztahu, který měl své vzestupy i pády, Brando se v roce 1957 oženil s Annou Kashfi (na obrázku mu dala facku poté, co se rozvedli a on vyhrál soudní spor o prodloužení styku se synem) a v roce 1960 si vzal Movitu Castanedu, se kterou měl děti. Moreno o tom napsala: „Zlomil mi srdce a byl blízko tomu, aby rozdrtil mého ducha svými fyzickými nevěrami a což bylo ještě horší, svými citovými zradami“. Přesto „nemohla zůstat stranou“ a dodala: „Ve skutečnosti jsem se stala závislá na výzvě získávat ho znovu a znovu.“
Pokud měl Brando být s jinými ženami, Moreno si myslela, že by ho mohla přimět žárlit tím, že bude chodit s jinými muži. Nejprve chodila s Dennisem Hopperem a pak s Elvisem Presleym. „Věděla jsem, že nikdo nemůže Marlonu Brandovi způsobit větší žárlivost než já,“, napsala ve své autobiografii, i když jejich vztah netrval dlouho.
Krátce po jejich usmíření zjistila Moreno, že je těhotná s Brandom a „k mému šoku a zděšení Marlon okamžitě zařídil potrat,“ napsala - což byl v té době nezákonný zákrok. Po zákroku však zjistila, že plod je stále uvnitř a musel být v nemocnici chirurgicky odstraněn. Brando se na nepovedený potrat zlobil, místo aby Moreno projevil soucit.
Brando odjel natáčet film „Vzpoura na Bounty“ (1962), kde se zamiloval do své kolegyně Tarity Teriipaia a Moreno, která právě dokončila natáčení filmu „West Side Story“, neunesla, že ho vidí s jinou ženou a pokusila se v jeho domě vzít si život tím, že spolykala spoustu jeho prášků na spaní.
„Šla jsem si lehnout, abych zemřela,“ napsala ve své autobiografii. Naštěstí ji našel jeho asistent a odvezl ji na vypumpování žaludku. O mnoho let později, v rozhovoru s Jessicou Chastain v sérii „Actors on Actors“ v Variety, Moreno řekla: „Nechápala jsem, že když zabiju tuhle ubohou, smutnou, ušlápnutou Ritu, půjde se mnou i zbytek Rity. Zdálo se, že jsem to opravdu nepochopila. Ale to bylo to, co jsem se pokusila udělat. Byl to pokus.“ Terapeut je požádal, aby se už nikdy neviděli a oni dva souhlasili. Brando se brzy poté vzal za ženu Teriipaiu.
Trauma, které zažila s Brandonem, pomohlo pohánět Moreno její celoživotní touhu po spravedlnosti a její podporu levicových politických kauz, zejména práv žen.
Role, která změnila její život, byla Anita ve filmové verzi muzikálu „West Side Story“ z roku 1961. Za tuto roli získala ocenění EGOT a dodnes je to její nejznámější role.
Na slavnostním ceremoniálu v roce 1962 si Moreno odnesla Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli za roli ve filmu „West Side Story“ a stala se první hispánskou ženou, která kdy získala Oscara.
V roce 2022, o šest desetiletí později, Ariana DeBose získala stejnou cenu za stejnou roli v remaku filmu Stevena Spielberga, jehož byla Moreno výkonnou producentkou. DeBose vzdala hold „božské inspiraci, kterou je Rita Moreno“, která jejímu přebírání ceny přihlížela z publika a řekla: „Jsem tak vděčná, že tvá Anita vydláždila cestu spoustě Anit, jako jsem já a mám tě moc ráda.“
Místo toho, aby role ve „West Side Story“ odstartovala její filmovou kariéru, agenti Moreno ji stále navrhovali pouze do „exotických“ a latinských rolí v gangsterských filmech. Rozhodla se opustit Hollywood a následujících sedm let se věnovat hraní v letním divadle.
V roce 1965 se Moreno provdala za kardiologa a internistu Leonarda Gordona, který se po odchodu z medicíny stal jejím manažerem. Zůstali spolu až do jeho smrti v roce 2010 a mají spolu jedno dítě, Fernandu Luisu Gordon, která se narodila v roce 1967.
Moreno se do Hollywoodu vrátila na přelomu 60. a 70. let v populárních filmech jako „Noc následujícího dne“ (1969), v němž hrál Marlon Brando.
V roce 1968 Moreno oslovila Branda a ten ji následně obsadil jako svou hereckou partnerku ve filmu „Noc následujícího dne“ (1969). Moreno řekla Vulture že se po společné večeři plné vína probudila s tím, že ji Brando prosil, aby se s ním vyspala, ale ona ho odmítla. Na natáčení pak scéna, při níž mu měla dát facku, vyvolala „staré rány, bolesti, zášť a neúctu“ a podle jejích slov „já jsem šílela“. Násilí ve scéně je „opravdové“ a režisér se nenechal zviklat a zařadil ho do finálního střihu. „Je mi té dívky na plátně tak líto. Opravdu, opravdu je,“ řekla Moren magazínu Vulture.
Navzdory všemu se z nich stali přátelé a trvale zůstali součástí života toho druhého. Brando se dokonce spřátelil s jejím manželem a její dcerou (na obrázku). Moreno vyjádřila vděčnost za to, že jí Brando řekl, že potřebuje terapii, „což mi teď přijde opravdu k smíchu, protože to byl jeden blázen říkající druhému bláznovi, že potřebuje pomoc,“ řekla pro magazín Vulture. „Ukázalo se, že měl naprostou pravdu. Je to asi ta největší laskavost, kterou jsem pro sebe kdy udělala.“
Moreno také začala více vystupovat v televizi. V letech 1971-1977 hrála společně s Morganem Freemanem v dětském pořadu stanice PBS „The Electric Company“.
V roce 1972 získala Moreno cenu Grammy za album „The Electric Company Album“, které vzniklo na základě jejího podílu na soundtracku k tomuto seriálu a získala tak písmeno G v rámci své ceny EGOT.
V roce 1975 se Moreno objevila v roli Googie Gomez v muzikálu „Hotel Ritz“ a získala Cenu Tony za nejlepší ženský herecký výkon, čímž doplnila svůj titul EGOT.
V roce 1977 se Moreno objevila v pořadu „The Muppet Show“ a získala cenu Primetime Emmy za vynikající individuální výkon ve varietním nebo hudebním programu. Dokončila tak svůj EGOT a stala se teprve třetí osobou v historii a zároveň první latinskoamerickou ženou, které se podařilo získat všechny čtyři hlavní ceny v zábavním průmyslu.
Na přelomu 90. let a prvních let nového tisíciletí hrála jeptišku, která je zároveň protidrogovou poradkyní a psycholožkou, ve vězeňském dramatu HBO „Oz“, jehož obsazení je na snímku z roku 2004.
V roce 1993 byla Moreno pozvána, aby vystoupila při inauguraci prezidenta Billa Clintona, v roce 2004 obdržela od George W. Bushe, Prezidentskou medaili svobody a v roce 2010 jí Barack Obama udělil National Medal of Arts (Národní medaili za umění).
V roce 2011 si Moreno zahrála v kritikou oceňovaném filmu „Rita Morenová“, což byla biografická show, která se odehrála v Kalifornii a která ukázala jejího energického ducha i ve věku 79 let.
V letech 2017-2020 se Moreno prosadila jako matriarcha kubánsko-americké rodiny v seriálu Normana Leara ze 70. let „Den za dnem“.
V roce 2021 byl uveden její dokumentární film „Rita Moreno: Just a Girl Who Decided to Go for It“, který nabídl intimní pohled na její život a kariéru.
Zdroje: (National Women's History Museum) (Britannica) (Biography) (The Guardian) (Page Six) (Insider) (New York Post) (Vulture)
Při pohledu na kariéru Rity Moreno a její přirozenou schopnost upoutat pozornost je snadné si myslet, že byla prostě předurčena ke slávě. Ale to rozhodně není pravda.
Ve skutečnosti byla cesta Moreno k tomu, stát se jednou z těch vzácných několika držitelů EGOT—těch, kteří získali Emmy, Grammy, Oscar a Tony—plná překážek od samého začátku. Její příběh o tom, jak našla slávu, nebo vlastně jak ji chytila za pačesy, je klíčem k ocenění legendy, kterou je.
Zaujalo vás to? Prolistujte si tuto galerii a dozvíte se více o hvězdě, o které jste si mysleli, že ji znáte.
Neklidná cesta Rity Moreno k titulu EGOT
Nyní je jí 93 let
CELEBRITY Retrospektiva
Při pohledu na kariéru Rity Moreno a její přirozenou schopnost upoutat pozornost je snadné si myslet, že byla prostě předurčena ke slávě. Ale to rozhodně není pravda.
Ve skutečnosti byla cesta Moreno k tomu, stát se jednou z těch vzácných několika držitelů EGOT—těch, kteří získali Emmy, Grammy, Oscar a Tony—plná překážek od samého začátku. Její příběh o tom, jak našla slávu, nebo vlastně jak ji chytila za pačesy, je klíčem k ocenění legendy, kterou je.
Zaujalo vás to? Prolistujte si tuto galerii a dozvíte se více o hvězdě, o které jste si mysleli, že ji znáte.