Klíčová skupina, která Elvise obklopovala po celou dobu jeho kariéry
Josephine Baker, francouzská bavička narozená v Americe, vedla nesmírně pestrý a někdy kontroverzní životní styl. Baker, která působila jako zpěvačka, erotická tanečnice a filmová herečka (byla první černoškou, která hrála ve velkofilmu), byla zároveň agentkou francouzského odboje, bojovnicí za občanská práva a otevřeně se hlásila k bisexualitě. Vystřídala čtyři manžele, adoptovala 12 dětí a byla vyznamenána nejvyšším francouzským řádem za zásluhy. Byla prostě jedinečná.
Zaujalo vás to? Pak si prolistujte následující galerii a seznamte se s životem a kariérou jedné z nejpozoruhodnějších baviček v historii showbyznysu.
Josephine Baker se narodila dne 3. června 1906 v St. Louis ve státě Missouri jako Freda Josephine McDonald. Její matka Carrie byla adoptována Richardem a Elvírou McDonald, kteří byli bývalými otroky afrického a indiánského původu. Totožnost Josephinina otce je zahalena tajemstvím.
Tato dospívající dívka, která žila jako dítě ulice v chudinské čtvrti St. Louis, se ve svých 13 letech vdala a následně rozvedla, se živila pouličním tancem. V patnácti letech se podruhé provdala, za Willieho Bakera, jehož příjmení používala profesně až do konce svého života.
Když se v roce 1925 rozvedla se svým druhým manželem, vystupovala Josephine Baker již jako sboristka v newyorském varieté. Její vystoupení mělo komický charakter, skeč, díky kterému Baker dostala příležitost vyjet na turné do Paříže, což se stalo místem, které nazývala domovem až do svých posledních dnů.
Roku 1925 připlula Baker do Paříže, kde dne 2. října ve svých 19 letech vystoupila v divadle Théâtre des Champs-Élysées v představení „La Revue Nègre“ a okamžitě zaznamenala úspěch díky svému erotickému tanci. Roku 1926 Josephine Baker poprvé vystoupila v divadle Folies Bergère. Právě zde představila svůj slavný „Danse Sauvage“ v kostýmu, který tvořila sukně ze šňůry umělých banánů a téměř nic jiného.
Další slávy dosáhla Baker tím, že se stala první černoškou, která si zahrála ve velkofilmu, a to v němém filmu „Siren of the Tropics“ z roku 1927. Tento francouzský film, jenž se odehrával v Západní Indii v podání režisérů Maria Nalpase a Henriho Étiévanta, se stal velkou senzací a jeho pozitivní přijetí připravilo půdu pro hlavní role Baker ve filmech „Zuzu“ (1934) a „Princezna Tam Tam“ (1935), které ovšem sklidily úspěch pouze v Evropě.
Baker se brzy stala nejúspěšnější americkou bavičkou působící ve Francii a byla obdivována největšími osobnostmi své doby, včetně Ernesta Hemingwaye, který ji označil za „senzační ženu“, a Picassa, jenž namaloval obrazy zobrazující její svůdnou krásu.
Na přelomu 20. a 30. let se Baker během rozsáhlého turné po Evropě seznámila s Giuseppem Pepitem Abatinem, který se stal jejím manažerem a později i milencem. Baker však měla také několik vztahů se ženami, mezi které patřila i bluesová zpěvačka Clara Smith.
Pod Abatinovým pečlivým vedením se proměnila jevištní a veřejná osobnost Baker, stejně jako její pěvecký hlas. Vytvořila jednu ze svých nejúspěšnějších písní „J'ai deux amours“ (1931) a účinkovala v opeře. To, co mělo být triumfálním návratem do Ameriky v roce 1936, jí ale jen připomnělo předsudky a nepřátelství, které se v zemi, odkud pocházela, stále projevovaly vůči lidem jiné barvy pleti.
Její hvězdné účinkování v revivalovém představení „Ziegfeld Follies“ na Broadwayi roku 1936 nepřineslo zrovna impozantní čísla v pokladnách kin. Ohlasy byly nelítostné a urážlivé. Zanedlouho ji nahradila burleskní bavička bílé pleti, Gypsy Rose Lee. Zdrcená Baker se v roce 1937 vrátila do Francie, aby se stala právoplatnou občankou této země a vzdala se svého amerického občanství.
Roku 1937 se Baker provdala za francouzského průmyslníka Jeana Liona a sňatek uzavřela v Crèvecœur-le-Grand na severu Francie. Na snímku jsou novomanželé zachyceni při společném tanci na charitativní akci.
V září roku 1939, kdy začala válka, byla Baker v Paříži naverbována Deuxième Bureau - francouzskou vnější vojenskou zpravodajskou agenturou - jako spojenecká špionka. Přestěhovala se do Château des Milandes, svého domu v Dordogne, kde spolupracovala se Svobodnými francouzskými silami pro exilovou vládu vedenou Charlesem de Gaullem. Roku 1940 se Baker se svým třetím manželem Jeanem Lionem rozvedla.
Jako bavička měla Baker záminku pohybovat se po Evropě a navštěvovat neutrální země, jako je Portugalsko, a rovněž některé země v Jižní Americe. Mezi jednotlivými koncertními vystoupeními mezitím předávala do Londýna informace o letištích, přístavech a koncentraci německých vojsk v západní Francii. Plodným zdrojem informací byly večírky na velvyslanectví a společenská setkání.
Díky podpoře francouzského odboje se dostala i do francouzských kolonií v severní Africe. Ze základny v Maroku podnikala cesty po Španělsku, aby shromažďovala informace, a poté se vracela, aby bavila britské, francouzské a americké vojáky, kteří byli v regionu nasazeni.
Po válce Baker obdržela Croix de guerre (Válečný kříž s palmou) a Rosette de la Résistance (Rozetu odboje). Sám generál Charles de Gaulle ji také jmenoval Chevalier of the Légion d'honneur (Řádem čestné legie).
Roku 1947 se Baker provdala za svého čtvrtého manžela, francouzského skladatele, dirigenta a houslistu Jo Bouillona. O dva roky poté se vrátila do divadla Folies Bergère a pro spoustu svých fanoušků se stala válečnou hrdinkou.
Návrat Josephine Baker k vystupování v USA roku 1951 byl zpočátku úspěšný. S velkým ohlasem vystupovala v nočních klubech po celé zemi. Ale incident v New Yorku přerušil a zvrátil její plány.
Při čekání na večeři Baker kritizovala tento manhattanský klub Stork Club za jeho nepsanou politiku, která odrazovala návštěvníky černé pleti. Následovaly hádky. Ten večer se v klubu nacházel novinář Walter Winchell, který následně zveřejnil řadu ostrých výtek na adresu této bavičky. Reputace Baker tím značně utrpěla (ačkoli s ní mnozí sympatizovali) a vyústila v ukončení jejího pracovního víza, což Baker přinutilo zrušit všechna její angažmá a vrátit se do Francie. Na snímku: skupina demonstrantů před klubem Stork Club po obvinění Josephine Baker z rasismu. Mezi demonstranty je i její kamarádka Bessie Buchanan, která byla v té době rovněž hostem klubu.
Jedním z pozitivnějších aspektů, které vyplynuly z aféry v klubu Stork Club, bylo setkání Baker s herečkou Grace Kelly, která tam byla ten samý večer a která se k Baker vrhla, popadla ji za ruku a vyrazila s celou svou skupinou ven. Obě ženy (na snímku) se po této události staly blízkými kamarádkami.
V 50. a 60. letech Baker nadále vystupovala a koncertovala po Evropě. Roku 1966 ji Fidel Castro pozval, aby vystoupila v Teatro Musical de La Habana v Havaně na Kubě při příležitosti oslav sedmého výročí jeho revoluce. Její velkolepá show v dubnu lámala rekordy v návštěvnosti.
Přestože žila ve Francii, byla Baker v 50. letech 20. století stoupencem Afroamerického hnutí za občanská práva. Odmítala vystupovat pro segregované publikum a aktivně spolupracovala s Národní asociací pro podporu barevných lidí (NAACP). Dne 20. května roku 1951 jí nositel Nobelovy ceny míru Dr. Ralph Bunche (na snímku) udělil doživotní členství v NAACP a vyhlásil toto datum za „Josephine Baker day“ (Den Josephine Baker).
Roku 1963 promluvila Baker na Pochodu na Washington za práci a svobodu po boku reverenda Martina Luthera Kinga Jr. Byla jedinou oficiální řečnicí a v uniformě Svobodné Francie představila „Negro Women for Civil Rights“ (ženy černé pleti za občanská práva) - Rosu Parks a Daisy Bates.
V polovině 60. let 20. století kariéra Baker upadala. Rovněž se potýkala s finančními problémy. V tomto období naříkala: „Nikdo mě nechce, zapomněli na mě“. Avšak nebyla na to sama. Během své práce v rámci Afroamerického hnutí za občanská práva se rozhodla adoptovat děti.
Celkově Baker adoptovala 12 dětí různých etnik a náboženství. Žila s nimi na zámku Château des Milandes, kde jí po rozvodu se čtvrtým manželem Jo Bouillonem roku 1961 dělaly děti nepostradatelnou společnost.
V roce 1968, když se ocitla v těžkých finančních potížích, byla Baker ze zámku Château des Milandes vystěhována (na snímku sedí před vchodem zámku a nemá kam jít). Naštěstí jí její dobrá kamarádka Grace Kelly, v té době již monacká kněžna Grace, nabídla byt v Roquebrune nedaleko tohoto knížectví.
Znovu zabydlená a posilněná Josephine Baker se vydala na cestu comebacku. Koncem roku 1968 se vrátila na jeviště pařížského sálu Olympia, v roce 1973 do newyorské Carnegie Hall a rok nato na Royal Variety Performance v London Palladium.
Roku 1975 vystoupila v oslnivé retrospektivní revue na pařížské scéně Bobino. Představení s názvem „Joséphine à Bobino“ oslavovalo 50 let jejího působení v showbyznysu.
Představení „Joséphine à Bobino“, které bylo významnou událostí showbyznysu, mělo premiéru dne 8. dubna a setkalo se s nadšenými ohlasy. Mezi slavnými hosty byli princ Rainier, princezna Grace, Jacqueline Kennedy Onassis, Sophia Loren, Mick Jagger, Shirley Bassey, Diana Ross a Liza Minnelli.
O čtyři dny poté byla Josephine Baker nalezena ve svém bytě v kómatu coby oběť krvácení do mozku. Zemřela ve věku 68 let v nemocnici dne 12. dubna 1975. Její pohřební průvod projíždí kolem scény Bobino, přičemž její jméno je stále ve světlech.
Pohřební obřad se konal v Paříži v kostele L'église de la Madeleine (La Madeleine). Po rodinném obřadu v kostele Saint-Charles Church v Monte Carlu následoval její pohřeb na monackém hřbitově Cimetière de Monaco. Na snímku z obřadu je monacká kněžna Grace a zpěvaččiny adoptivní děti.
Zámek Château des Milandes, který byl po dlouhá léta domovem Josephine Baker, je přístupný veřejnosti a je zde vystaveno její jevištní oblečení včetně již zmíněné banánové sukně a další jevištní a osobní věci.
Dne 30. listopadu roku 2021 byla Josephine Baker uvedena do francouzského Panteonu v Paříži. Stala se tak šestou ženou, které se této pocty dostalo, a zároveň první ženou černé pleti.
Zdroje: (Britannica)
Zábavný život Josephine Baker
Tato legendární hvězda se narodila dne 3. června 1906
CELEBRITY Retrospektiva
Josephine Baker, francouzská bavička narozená v Americe, vedla nesmírně pestrý a někdy kontroverzní životní styl. Baker, která působila jako zpěvačka, erotická tanečnice a filmová herečka (byla první černoškou, která hrála ve velkofilmu), byla zároveň agentkou francouzského odboje, bojovnicí za občanská práva a otevřeně se hlásila k bisexualitě. Vystřídala čtyři manžele, adoptovala 12 dětí a byla vyznamenána nejvyšším francouzským řádem za zásluhy. Byla prostě jedinečná.
Zaujalo vás to? Pak si prolistujte následující galerii a seznamte se s životem a kariérou jedné z nejpozoruhodnějších baviček v historii showbyznysu.