Jaká jsou pravidla přitažlivosti ve zvířecí říši?
Vztahy mezi NATO a Ruskem se nacházejí v hluboké krizi. Hrozbu Vladimira Putina použít jaderné zbraně na ukrajinském bojišti bere Aliance velmi vážně a odsuzuje nezodpovědnou jadernou rétoriku a nátlakové signály ze strany Ruska. Ve skutečnosti je kdysi srdečné partnerství mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací na nejnižší úrovni od temných dob studené války. Vedoucí představitelé NATO se domnívají, že Rusko představuje pro Alianci přímou hrozbu, ale jejich společné odsouzení v Moskvě nenachází odezvu.
Jak je možné, že se dříve konstruktivní vztah mezi NATO a Ruskem změnil v takové napětí? Projděte si tuto galerii a zjistěte více o tom, proč se Rusko rozešlo s NATO.
Bruselský pakt byl podepsán 17. března 1948 jako rozšíření Smlouvy z Dunkerque, která byla vypracována v roce 1947 na ochranu před případným napadením Německem nebo Sovětským svazem po skončení druhé světové války.
Dne 4. dubna 1949 se ve Washingtonu, D.C., sešli západní představitelé, aby podepsali Severoatlantickou smlouvu. Hlavní představitel vlády označil pakt za „pozitivní, nikoliv negativní vliv na mír“.
Severoatlantická smlouva je realizována prostřednictvím NATO, Severoatlantické aliance. NATO bylo vytvořeno za účelem zajištění kolektivní bezpečnosti proti Sovětskému svazu.
V červnu 1950 napadla Severní Korea podporovaná Sovětským svazem Jižní Koreu. Tento konflikt vyvolal mezi členy NATO obavy z komunistického převratu.
Klíčová událost během studené války nastala 6. května 1955, kdy se Spolková republika Německo připojila k NATO. To bylo považováno za přímou hrozbu pro SSSR a jeho postavení ve východním Německu. V důsledku tohoto kroku SSSR vytvořil konkurenční Varšavskou smlouvu, která zahrnovala Polsko, Maďarsko, Československo, Bulharsko, Rumunsko, Východní Německo a Albánii.
Výstavba Berlínské zdi v roce 1961 znamenala eskalaci napětí během studené války. V tomto období se objevily pochybnosti o důvěryhodnosti obranných schopností NATO proti případné invazi Sovětského svazu.
Během studené války se NATO zaměřovalo na kolektivní obranu a ochranu svých členů před potenciálními hrozbami ze strany Sovětského svazu. Napjatá situace mezi Washingtonem a Moskvou během kubánské raketové krize je všeobecně považována za nejbližší okamžik, kdy studená válka mohla eskalovat v plnohodnotnou jadernou válku.
Konec studené války a rozpad Sovětského svazu v prosinci 1991 byl zlomovým bodem v historii Evropy. Od roku 1991 začalo NATO usilovně pracovat na navázání strategického partnerství s Ruskem. To vedlo k založení Euroatlantické rady partnerství, která byla vytvořena za účelem zlepšení vztahů mezi NATO a zeměmi mimo NATO v Evropě a Střední Asii.
V roce 1994 se Rusko připojilo k programu Partnerství pro mír (PfP). Tato iniciativa vedená NATO je zaměřena na vytváření důvěry a spolupráce mezi členskými státy NATO a dalšími státy převážně v Evropě, včetně postsovětských států. Členové PfP však pozastavili partnerství s Ruskem poté, co v roce 2014 napadlo Krym na území Ukrajiny.
Při podpisu Zakládajícího aktu NATO-Rusko v roce 1997 vyjádřily obě strany odhodlání „společně budovat trvalý a inkluzivní mír v euroatlantickém prostoru na principech, demokracie a kooperativní bezpečnosti“ a dodržování lidských práv a občanských svobod. Zásadní je, že Rusko přislíbilo, že nebude vyhrožovat ani používat sílu proti spojencům v NATO a žádnému jinému státu.
Po teroristických útocích ve Spojených státech z 11. září 2001 se ruský prezident Vladimir Putin spojil s americkým prezidentem Georgem W. Bushem a dokonce s Washingtonem sdílel zpravodajské informace, které se ukázaly jako důležité pro americké síly v Afghánistánu. Jako člen NATO by nové konstruktivní vztahy Spojených států s Ruskem pozitivně ovlivnily vztahy mezi Ruskem a NATO.
V roce 2002 byla vytvořena Rada NATO-Rusko (NRC). Záměrem NRC bylo scházet se nejméně jednou měsíčně na úrovni velvyslanců a dvakrát ročně na úrovni ministrů obrany a zahraničních věcí, projednávat otázky společného zájmu a podle možností přijímat společná opatření.
Dohoda Rady NATO a Ruska vedla k spolupráci mezi NATO a Ruskem při vzájemné podpoře v Afghánistánu. To zahrnovalo poskytování ruských tranzitních tras pro Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly působící v zemi a společný výcvik kadetů afghánské armády.
Předchozí přátelský vztah mezi NATO a Ruskem utrpěly trhlinu, když ruská vojenská akce v Gruzii v srpnu 2008 vedla k pozastavení formálních zasedání Rady NATO-Rusko a spolupráce v některých oblastech.
Na summitu NATO ve Štrasburku-Kehlu v roce 2009 vedoucí představitelé uznali neshody s Ruskem ohledně Gruzie, ale rozhodli se obnovit praktickou a politickou spolupráci.
Na summitu v Lisabonu v následujícím roce se vedoucí představitelé NATO a ruský prezident Dmitrij Medveděv dohodli, že zahájí „novou etapu spolupráce na cestě ke skutečnému strategickému partnerství.“
Toto nové strategické partnerství vedlo k tomu, že NATO a Rusko uspořádaly v roce 2011 vůbec první společné vojenské cvičení. Stíhací letouny Aliance a Ruska se vznesly na oblohu v rámci protiteroristického cvičení s krycím názvem Vigilant Skies (Bdělé nebe), které mělo za cíl zabránit útokům, jako byly útoky z 11. září na Spojené státy.
V následujících letech se konala další společná vojenská cvičení, včetně cvičení proti pirátství a záchranných cvičení pro ponorky.
Po téměř 30 letech snah o vybudování partnerství s Ruskem, však NATO po nezákonné anexi Krymu, Vladimirem Putinem v roce 2014, který byl součástí ukrajinského svrchovaného území, pozastavilo veškerou spolupráci s Moskvou.
Dne 24. listopadu 2015 při nepříliš známém incidentu, sestřelil stíhací letoun F-16 tureckého letectva ruský útočný letoun Suchoj Su-24M (podobný tomu na obrázku) poblíž hranice mezi Sýrií a Tureckem.
Význam sestřelení nezůstal bez povšimnutí pro Turecko, členský stát NATO, ani pro alianci. Šlo o první zničení ruského nebo sovětského vojenského letounu členským státem NATO od útoku na přehradu Sui-ho během korejské války v roce 1953.
Navzdory nelegálnímu vpádu Ruska na Krym se NATO rozhodlo zachovat otevřené cesty politické a vojenské komunikace. Na summitu ve Varšavě v roce 2016 se však spojenci dohodli na posílení vojenské přítomnosti NATO ve východní části Aliance, v Estonsku, Lotyšsku, Litvě a Polsku. Putin předvídatelně prohlásil, že vojenské posilování NATO v blízkosti ruských hranic je hlavní vojenskou hrozbou.
Použití nervově paralytické látky k pokusu o otrávení Sergeje Skripala, bývalého ruského vojenského důstojníka a dvojitého agenta britských zpravodajských služeb, se dostalo na titulní stránky světových médií. K pokusu o vraždu došlo v Salisbury v Anglii, přičemž terčem útoku se stala i Skripalova dcera Yulia. Oba přežili. Do útoku byl přímo zapojen Putin a spojenci z NATO vyjádřili hluboké znepokojení a odsoudili toto porušení mezinárodních norem jako nepřijatelné.
Na setkání v Londýně v roce 2019 vedoucí představitelé NATO znovu odsoudili agresivní činy Ruska na Krymu, které podle nich představují hrozbu pro euroatlantickou bezpečnost. Cesty pro komunikaci však zůstaly i nadále otevřené.
Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 se vztahy mezi NATO a Ruskem propadly na nejnižší úroveň od dob studené války. Putin prakticky porušil Zakládající akt NATO-Rusko a spojenci začali na Rusko uvalovat přísné sankce, aby pomohli omezit prostředky pro válečnou mašinérii Kremlu.
Donald Trump dlouhodobě kritizuje NATO a jeho názory mohou být kontroverzní. V únoru 2024 během předvolebního shromáždění prohlásil, že by „povzbudil“ Rusko, aby si „dělalo, co chce“ vůči spojencům v NATO, kteří nevynakládají dostatečné prostředky na obranu. Tehdejší generální tajemník NATO Jens Stoltenberg uvedl, že tento výrok „podkopává bezpečnost nás všech, včetně USA“. Trump však nikdy nezašel tak daleko, aby naznačil, že by nabádal Rusko k agresi vůči členským státům NATO.
Dne 4. dubna 2023 se po vstupu Švédska do NATO stalo plnoprávným členem Aliance také Finsko. Obě země se rozhodly vstoupit do organizace v souvislosti se zvýšenými bezpečnostními obavami z Ruska po jeho invazi na Ukrajinu. NATO tímto krokem více než zdvojnásobilo svou pozemní hranici s Ruskem, přestože pouze 11 % ruské pozemní hranice sdílí s členskými zeměmi NATO. Přesto to Putinovi stačilo k tomu, aby obvinil NATO z pokusu o obklíčení země.
Na summitu NATO ve Washingtonu v roce 2024 spojenci opět potvrdili, že budoucnost Ukrajiny spočívá v NATO a že budou i nadále podporovat její nezvratnou cestu k plné euroatlantické integraci, včetně členství v NATO. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj však žádné formální pozvání zatím neobdržel a je nepravděpodobné, že by bylo vydáno, dokud válka neskončí.
Nedávné zrušení zákazu Ukrajiny používat rakety dlouhého doletu k úderům na cíle v Rusku, které provedla odcházející Bidenova administrativa, mezitím vyvolalo reakci prezidenta Putina, který podepsal změny ruské jaderné doktríny, jež snižují hranici pro použití jaderných zbraní. Rusko následně zaútočilo na Ukrajinu zjevně novou jadernou střelou středního doletu nazvanou Oreshnik.
Ruská federace je nejvýznamnější a nejpřímější hrozbou pro bezpečnost spojenců, varoval generální tajemník NATO Mark Rutte, který dodal, že Putin využívá Ukrajinu jako „zkušební prostor pro experimentální rakety a nasazuje severokorejské vojáky v této nelegální válce.“
Zdroje: (NATO) (Politico) (ABC News) (CNN) (Reuters)
Rozporuplné vztahy mezi NATO a Ruskem
Vztahy mezi NATO a Ruskem jsou v hluboké krizi
LIFESTYLE Diplomacie
Vztahy mezi NATO a Ruskem se nacházejí v hluboké krizi. Hrozbu Vladimira Putina použít jaderné zbraně na ukrajinském bojišti bere Aliance velmi vážně a odsuzuje nezodpovědnou jadernou rétoriku a nátlakové signály ze strany Ruska. Ve skutečnosti je kdysi srdečné partnerství mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskou federací na nejnižší úrovni od temných dob studené války. Vedoucí představitelé NATO se domnívají, že Rusko představuje pro Alianci přímou hrozbu, ale jejich společné odsouzení v Moskvě nenachází odezvu.
Jak je možné, že se dříve konstruktivní vztah mezi NATO a Ruskem změnil v takové napětí? Projděte si tuto galerii a zjistěte více o tom, proč se Rusko rozešlo s NATO.